Svetlá rámp

Takmer som Chaplina ani nespoznal, kedze som bol na neho zvyknuty so starsich grotesiek alebo nemych filmov z ca. 20-tych rokov, pretoze v tomto filme mal az 63 rokov, ale to nic nemenilo na tom, ze aj tu dokazal predstavit niektore humorne sceny. Tento film ale nie je nemy a nie je to ani blazniva komedia, ako skor drama o umelcovi, na ktoreho sa uz pomaly zabuda, ale stale ma pri sebe este ludi, ktori ho maju radi a preto je tento film tak krasny. Chaplin tu v niektorich dlhsich cenach ukazuje balet alebo divadelne sceny, ktore mozu ale aj nemusia obycajneho divaka nudit. Zaujimavostou je, ze Oscara za hudbu dostali Svetla ramp az o 21 rokov neskor, v roku 1973... 22.07.2010 _______ Charles Chaplin - (Calvero) - Claire Bloom - (Terry - tanečníčka) +++ Buster Keaton - (Calverov partner) +++ Sydney Chaplin - (Neville) +++ Marjorie Bennett - (Pani Alsopová) +++ Wheeler Dryden - (Terezin doktor) +++ Produkcia: Charles Chaplin +++ Hudba: Charles Chaplin +++ (22.07.2010)

Přepsáno v listopadu 2019. Světla ramp jsou niternou zralostí cirkusového klauna. Charlie Chaplin dospěl ve svém stáří k nostalgickému ohlédnutí za životem, naštěstí sentiment není zatížen senilitou, mezi slovy se objevují prvky melancholie a romantického idealismu. Světla ramp nejsou dokonalým filmem, jejich počáteční impuls zápletky vychází z příliš hysterické polohy melodramatické pózy, přesto je převládající náladou, i navzdory té důmyslné cynické sebeobraně, touha po životě. Stárnoucí cirkusový klaun odhaluje svou smutnější část vnitřního světa, dotýká se intimních úzkostí, je již schopný a zvlášť ochotný dosáhnout smíření a rozdává všude kolem sebe lásku a porozumění. Cirkusová rozvernost je zde předpokladem, kavalírství je předností a ušlechtilost je nabytou životní moudrostí. Hlavním nástrojem melancholické klauniády a vyzrálé cirkusové žádostivosti je Calvero (pozoruhodný Charlie Chaplin), stárnoucí klaun vaudevillského ražení. Vyrovnání se s niternou bolestí možného profesního selhání, a nejde pouze o strmý pokles popularity a uznání, v záběru jsou také osobní fóbie a přizpůsobení se jim, je náročnou poutí vnitřním světem. Klaunská zábava dodržuje jízdní řád taneční choreografie a smutek klauna je předzvěstí konce. Důležitou postavou je Thereza "Terry" Ambrose (příjemná Claire Bloom, jako tancující Columbina vystupuje Melissa Hayden), mladá a atraktivní baletka. Vývoj psychologie jednotlivců je pod neustálým vlivem běžných společenských konvencí a hanba je nejpalčivější osobní strastí. Hledá se opětovná víra v radost ze života. Láska, úcta a úspěch jsou sice vedlejším, ale zásadním výsledkem. Významnou postavou je Ernest Neville (sympatický Charlieho synek Sydney Chaplin), mladý a talentovaný hudební skladatel. Melodramatické pnutí dostalo tichou romantickou báseň cirkusového klauna s kapkami melancholických slz, osudovost získala svého trubadúra. Z dalších rolí: spořádaná a občas laškující Calverova domácí Sybil Alsop (Marjorie Bennett), starý a zkušený ředitel londýnského Music Hallu Postant (Nigel Bruce), vstřícný umělecký vedoucí divadla Bodalink (Norman Lloyd), Calverův partner klaunského hudebního čísla (Buster Keaton), hlavní tanečník baletního představení Harlekýn (Andre Eglevsky), Calverův nesoucitný agent John Redfern (Barry Bernard), či Calverův lékař Dr. Blake (Leonard Mudie). Světla ramp jsou nostalgickou básní cirkusového klauna, jemně do dlaní nabírá vnitřní bolesti, se smutkem v očích prohlíží umělecké úzkosti a s velkorysou štědrostí zralého věku rozdává životní touhy a smysl i pocit lásky. Světla ramp jsou intimní zpovědí Charlieho Chaplina. Podařené to nostalgické ohlédnutí za životem a profesním posláním! (31.07.2010)

Dlouho jsem se na tenhle snímek těšil a trošičku mě zklamal. Smutný příběh velkého klauna dává s nostalgií vzpomenout na Tuláka, ale to je bohužel asi vše. Sice jsem se vůbec nenudil, ale na druhou stranu mě to ani příliš nechytlo za srdce a nedojalo, což možná mělo. Potěšil Buster Keaton, i když se tam m,ohl objevit víc. (15.07.2010)

Jsem rád, že jsem tento film od Chaplina viděl až jako jeden z posledních. Jen se znalostí jeho osobnosti a celého jeho díla, je možno pochopit hloubku osobní výpovědi tohoto snímku. Je to takové Chaplinovo loučení se s kariérou. Takové filmové sbohem starého komika. Člověka, jenž v sobě stále nosí toho věčného tuláka s buřinkou, který rozdává smích, ale člověka již unaveného, člověka, jehož životní plamen pomalu dohořívá. Mistrná taneční čísla, pantomima, vlastní scénář, režie i hudba. To vše spojuje práce génia do jednoho celku, jak jsme zvyklí. Jakoby Chaplin říkal ústy Calvera „Chci dokázat, že na to pořád ještě mám.“ A světe div se, Chaplin na to stále má. Přesto jde o film na hony vzdálený velkým dílům minulosti, jako je Moderní doba nebo Světla velkoměsta. V každém záběru je cítit teskný sentimentální tón pod povrchem. Dojetí sám sebou. Jako když velký hokejový hráč na konci kariéry nastoupí k poslední rozlučkové exhibici. Narativní návrat do roku 1914 je příznačný, protože Chaplin je dítě staré předválečné doby. Cesta do minulosti prostřednictvím postavy Calvera mu dává dopřát rozlučku v době velkých komiků němé grotesky a pouličních umělců. Době, ve které byl králem. Člověk stárne příliš rychle, než aby dokázal sledovat vývoj doby. Je to pochopitelné a přirozené. Chaplin již v 50. letech nedokáže reagovat na nová témata a problémy současné doby, jako tomu bylo dříve. Sám velký komik si uvědomil, že jeho čas je dávno pryč. A minulost zůstává jen vzpomínkou na světla ramp. (15.09.2014)

Všestranností se v našich poměrech Chaplinovi snad mohl blížit E. F. Burian; tím ovšem ta podobnost končila. Nejosobnější Chaplinův film je současně zjevně jeho filmem nejzralejším a umělecky nejpřesvědčivějším. Sociální cítění, které vždy patřilo do jeho tvůrčího profilu, tu nabývá až důvěrně autobiografických rysů. Smutek plačícího, ale i bojujícího lidského osudu dotváří i hlavní ženská postava, skvěle zahraná Claire Bloomovou a souhlasím i s tím, že velký výkon tu také odvádí zestárlý "Frigo" Buster Keaton. Ocenit je nutné i mistrnou evokaci ještě téměř viktoriánských music hallů (u nás by tomu odpovídala raná tvorba Karla Hašlera), londýnského světa "malých" lidí i dokonalou výpravu bytových interiérů (byť v době natáčení stále byla tak trochu živou současností). Psychologicky přesvědčivá je také skutečná láska - ne vděčnost - mladé ženy k starému géniovi všedního života, který umí poradit všem s výjimkou své vlastní maličkosti. Komplimenty, které si zaslouží režie, scénář, hudba i choreografie tanečních čísel, vložených do filmu, jsou zbytečné. Jak víme, patří rovněž skvělému představiteli hlavní úlohy: Charlesu Charlie Chaplinovi. (15.07.2010)