Réžia:
Jaroslav DudekScenár:
Otto ZelenkaKamera:
Adolf NavaraHudba:
Luboš FišerHrajú:
Bohuš Záhorský, Ladislav Křiváček, Petr Haničinec, Jan Tříska, Vladimír Menšík, Míla Myslíková, Slávka Budínová, Klára JernekováObsahy(1)
Příběh jedné obyčejné rodiny, který nenechá nikoho na pochybách, že z prostoru privátního míří k obrazu společenskému, k absurditám doby, ovládané totalitní mocí… Satirická komedie zobrazuje situaci jedné rodiny po imaginární válce, dobu, kdy dosavadní morální hodnoty byly otřeseny. Na půdorysu obyčejné rodiny autor O. Zelenka satiricky portrétuje situaci společnosti, kde se ujímá moci násilí a mazanost. Televizní komedie vznikla brzy po sovětské okupaci. Rychle byla napsána, rychle natočena režisérem J. Dudkem, jenž opřel svou koncepci o skvělé výkony předních herců – B. Záhorského, V. Menšíka, J. Třísky, P. Haničince, L. Křiváčka, M. Myslíkové, S. Budínové a K. Jernekové. Televizní premiéru měla mít v dubnu 1969, byla ale zakázána. Měla ovšem i štěstí, neboť nebyla natočena na magnetický záznam, ale na film, takže příkaz vymazání ji minul. Skutečné premiéry se dočkala až po více než dvaceti letech v roce 1990. (Česká televize)
(viac)Recenzie (70)
Velmi trefná satira, do které režisér Dudek obsadil skvělé herce. Petr Haničinec zde byl v životní kondici, zcela nezvykle nepřehrával a podal výkon, který se bez uzardění mohl postavit po bok výkonu Záhorského. Ale tou nejlepší byla Slávka Budínová, která vystřídala tolik poloh, že by člověk nevěřil, že je možné je mít v jednom hereckém rejstříku. ()
Zpočátku trochu nepřehledný mumraj, z něhož se postupně vytváří působivá satira na deformace socialismu, jež nachází odraz v samotném složení rodiny, v níž ideologii nahrazuje vláda nad společnou kasičkou. Štiplavý humor a skvostné obsazení nakonec vytváří dobře fungující celek, i když ona metafora nemusela být tak přímo aplikovaná, například scény nápadně připomínající inscenované procesy jsou až moc křiklavé až senzacechtivé. ()
O společenském podobenství inscenace je toho zde napsáno již dost, na mne rozhodně nejvíce zapůsobil Petr Haničinec a postava Evy (Slávka Budínová), která hrdě a s nadhledem hájí svou pravdu, aby druhý den zcela zlomená a zraněná zpívala s davem oslavnou píseň života. Nicméně, měl-li snímek premiéru až v roce 1990 a po sedmadvaceti letech má zde něco málo přes tři sta hodnocení, můžeme si tyto úvahy o dobrovolném pokrytectví i falši v kruhu těch nejbližších a také o zlu v podobě vlády člověka nad člověkem, ať už pomocí násilí či vydírání, nechat na dlouhé zimní večery. V každém případě inscenace zaručuje velmi nadprůměrnou podívanou, skvěle kombinující humor i psychologické drámo, jenž nadchne nejen milovníky československé kinematografie. ()
"Já se v životě knihy nedotkla... A to jsem kvůli ní začal číst knihu... Co dybysme se vod těch chybiček distancovali? Smaže se to a pak se necháme zvolit znovu... Jsem šťasten, že se skoncovalo s Pepovými násilnostmi... S hlupákama nejsi povinen hrát poctivě... NEJSI JAKO ONI." No sakra, to byl kalibr. Ono to totiž nejen přesně popisuje totalitu, ale i to, co a jakým způsobem přijde po ní. Dobrý úmysl vedoucí tu k absurdním, tu ke hrůzným koncům. Na alegorie podobného typu byla šedesátá léta úrodná, viz třeba Bílá paní. Tohle je navzdory absenci nadpřirozena ještě absurdnější, ale také drsnější ("Víš kolik facek stojí takový dobrovolný přiznání?" a vůbec všechno kolem Evy). P. S. Škoda, že Kláru Jernekovou nikdy neuvidím jako Lady Macbeth. ()
Otto Zelneka to napísal presne, Jaroslav Dudek to ale nakrútil ako televízny film, ktorý síce je aj nadčasový, ale jeho technická kvalita v tom zrejme chladnom a vlhkom trezore utrpela nejaké tie nenapraviteľné škody. Až sa chce poradiť českej televízii, aby s týmto materiálom niečo urobila a dala mu krajší šat. Inak v podobnom zmysle pracoval s takouto synekdochou Aronofsky v matke! o mnoho rokov neskôr. Nemyslím samozrejme ideologicky, ale štýlom zobrazenia niečoho celospoločesnkého v prostredí jedného rodinného domu. Odhliadnuc od tejto alegórie na režim ale môžeme film vnímať aj čisto ako denotáciu, proste ono to podobne takto chodí(lo) aj vo viacgeneračných rodinách, z čoho zase akosi plynule vyplynie, že to tak musí fungovať aj v jednom štáte, respektíve na celom svete. ()
Reklama