Zlaté opojenie

Chaplinův tulák je nezapomenutelná postavička. Kachní chůze, klobouk, hůlka, sáčko a téměř akrobatické kousky, na to se člověk může dívat pořád. Už jsem si myslela, že se mi Zlaté opojení bude líbit méně než Světla velkoměsta, ale ke konci mě to opět chytlo. Líbilo se mi to po celou dobu, ale konec hodnocení ještě vylepšuje. Chaplinovy filmy mají něco do sebe. Nejen, že obsahují vtipné gagy, ale taky přinášejí jakési poselství, nejsou bezduché... (15.06.2013)

Hodnotenie Chaplinových diel závisí od toho, či ich považujete buďto za grotesky, alebo viac za sociálne komentáre doby v žánrovom komediálnom balení. Opojenie nie je žiadna extra vtipná gagová záležitosť, podstatnejší je v nej dej, ktorý je občas prekvapivo drsný, dokonca sme svedkami vraždy. Od niektorých scénok som očakával lepšie vypointovanie, niektoré, ako napríklad tanečné číslo s pečivom, patria ku klenotom svetovej kinematografie. U mňa o stupienok nižšie ako Svetlá veľkomesta. 70%. (13.10.2012)

Už dávno som sa tak netešil happy-endu ako pri tomto filme (napriek tomu, že je jasný od začiatku). Ale keď ono sa to ani nedá nefandiť takej sympatickej postave, akou je chaplinov tulák, ktorý či už sa smutne pozerá psími očami, alebo sa snaží, aby mu pri tanci nespadli nohavice...vždy si ma dokáže získať. A to, čo niektorí volajú sentimentálnosť, je pre mňa kúzlo starých filmov, bez ktorého by to vôbec nebolo ono. (01.04.2009)

Zhlédl jsem ozvučenou verzi, a tu také hodnotím, je tomu pár dní, a doteď si nemohu zodpovědět otázku, jak je možné, že si Chaplin, člověk s citem pro film, neuvědomil, že si tímto tahem naprosto zprasí svoji práci. Jeho expresivní komentář, v němž sám sebe oslovuje Little Fellow a div u toho nepláče, podráží kolena veškeré kvalitní filmařině v tomto kousku obsažené. Ale i bez přídatného zvuku je Zlaté opojení poměrně velkým zklamáním. (31.01.2010)

Sledovat postupnou žánrovou proměnu někdejší jednoduché grotesky do nákladnějšího celovečerního filmu s příběhem, který nese už jasné poselství, je vždy povzbuzujícím i oblažujícím svátkem duše. Němý film byl svým způsobem tragickým; doslova raketový nástup zvukového období na přelomu dvacátých až třicátých let byl pro mnoho tehdejších tvůrců, ale i kinohudebníků doslova uměleckou i existenční tragédií. Jedno je jisté: i v zralejších a technicky i umělecky náročnějších tvarech nebyl němý film, adoptivní sourozenec pantomimy, bez šancí. Nikoliv náhodou se Chaplin spřátelil s Ejzenštejnem. Vzájemná úcta velikánů naznačuje i dnes smysl a vývojovou křivku hraného filmu. A to opojení k tomu prostě patří. (01.03.2008)