Purpurový vrch

Guillermo del Toro jako vždy. Obrovský důraz na vizuální stránku (goticky děsivá poetika domu a jeho interiéru včetně chodeb a různých detailů, zhmotnění duchů, naturalistické záběry např. mravenci a motýl), která opět přebíjí v podstatě plochý příběh, jenž je prodlužován pro více a více působivých záběrů. Ty jsou mrazivé, stejně jako většina těch opravdu strašidelných částí filmu. Už kdysi třeba del Torův Princ bez království měl působivou atmosféru, ale jako by mu něco chybělo. Crimson peak má atmosféru, skvělé herce a většina filmu je obětována vizuálnímu vnímání režiséra. Bohužel je to jeho 9. film, který jsem viděl a stále si myslím, že do svých filmů nedokáže vložit všechno, co by mohl, jako by chyběla ta třesnička na závěr, kterou třeba Kubrick dal do Osvícení nebo Coppolla do Draculy. Někdy si říkám, že bych del Tora raději viděl jako designera domů hrůzy nebo ředitele nejpodivnějšího cirkusu, co jezdí po světě... protože není pro ty filmy až moc odlišný? (24.04.2016)

Gotický horror by již ze své podstaty měl obsahovat prvky romance, stejně jako gotický román prvky horroru, o tom žádná. Jenže onen poměr je třeba umně vyvážit, ať již ve prospěch horroru s prvky romantiky či v opačném gardu. Což je právě to, kde del Toro selhává. Vzal to „fifty fifty" a tak z toho není ani ryba ani pes, ale hybrid rozkročený mezi dvěma žánry, který však nijak zvlášť nefunguje ani v jednom z nich a je navíc s ohledem na žánrová pravidla nevhodně zakončen "sněžným Kill Bill finále na ostří nože". Pro samé audio-vizuální kudrliny se nedostává na příběh (dějově by to vystačilo sotva na krátkou povídku), atmosféru, tajemno, tempo či jen náznak pnutí mezi postavami. Pokud del Torovi šlo o přiblížení gotického subžánru pro dnešní mládež, tak mu dělá medvědí službu více než co jiného. Jestli mu šlo o tradičního zástupce tohoto subžánru, tak pak hrubě neuspěl dvojnásob. Snaha o poctu hammerovským horrorům, která je však spíše neuctivým plivnutím na jejich odkaz. Každopádně je třeba uznat, že zmíněná audio-vizuální stránka věci je vskutku působivá (až na otřesné CGI mozkomory... ehm, duchy a povzdechnutí, že gotická žánrovka by nemusela zrovna hrát všemi barvami) a spolu s obsazením, které se snaží seč může, je tím jediným, co to činí snesitelným. (15.10.2015)

Všechno bylo jakžtakž oukej, dokud mademoiselle Wasikowská nerozhodila páčo a nezačla si hrát na Sherlocka. Totiž ten závěr, ke kterému směřovala hodinu a půl dlouhá polívčička z pomezí žánrů "Nudím se" / "Co mám dělat abych nesnul?" byl nejhorší ze všech závěrů, jaké jsem v poslední době viděl. A to počítám i utkání Skotska s Austrálií na MS rugby, kdy se rozhodčí v poslední minutě upísknul a Skotové tak kvůli tomu prohráli o jediný bod. Aby si dva chlapi, z nichž jeden má v ruce nůž, neporadili s jednou ženskou, to snad ani del Toro nemůže myslet vážně, že jako chlap pustí do světa...? Sněhové finále ve stilu Kill Billa pak definitivně pohřbilo i poslední střípky vzpomínek na docela pěkný rozjezd. Kéž by i mě nějaký duch varoval, abych nechodil na Purpurový vrch... P.S: Abych jenom nekritizoval; kamarád se mě ptal, ať mu řeknu aspoň jednu věc, kterou si na filmu v kině fakt užije. Tak prosím vás v kině si užijete aspoň úhlopříčku. (30.10.2015)

Precízne naštylizovaná pecka, ktorá obsahuje všetky dobroty gotických hororov ako melodramatickú romancu, tieň minulosti, gotický kaštieľ, preexponované dialógy a herecké výkony a hlavne úžasnú atmosféru, kde tradičnú hmlu výnimočne nahrádza tehlovinou nasiakajúci sneh padajúci cez deravú strechu domu. Čo sa týka obsahu, nič prevratné to nie je, ale kto preboha čaká v roku 2015 originálny gotický horor? Toto je pocta, ktorá je chvalabohu minimálne post-moderná (už priezvisko Cushing je príliš) a maximálne tradičná. (22.12.2015)

Gotický horor, naivní romance a pohádka v jednom, kde herci citují Janu Eyrovou a hrají své party, jakoby byly vystřižené ze Shakespearovského dramatu, ale pořád tomu chybí nějaká ta hořkost nebo naopak sladkost, která by dokázala probrat otupělé smysly a posunula by tuhle lacinou podívanou na nezapomenutelný zážitek. Guillermo del Toro hraje hned od začátku s otevřenými kartami, zbývá mu tak pouze vizuální stránka, s kterou může překvapovat a už i ta začíná místy působit lehce vyčerpaným dojmem, i přesto však Purpurový vrch nelze úplně odstřelit. (16.10.2015)