Goro, biely pes

Ten seriál jsem naposled viděl někdy v 80. letech a utkvěly mi dvě vzpomínky: 1. Neuvěřitelná nuda. 2. Hlavní postava měla píšťalku pískající na frekvenci, kterou slyší jen psi a která měla dosah cca 1-1,5 km. V jedné scéně byl Goro od své majitelky tak půl kiláku, ona pískala a on nic neslyšel... takže seriál mohl mít další díly. (20.09.2008)

Od doby, kdy jsem Gora viděl v Magionu, uteklo spoustu vodu. Dnes mi to přijde šíleně dlouhé, nekvalitně natočené, místy hloupé a nelogické. Co zůstalo je nezapomenutelná japonská písnička, skvělý pes, šíleně zastaralý dabing a moudro "zmatený jako Goro před Tokiem". Překvapí množství násilí a docela dost mrtvých. A také to, kolik lidí mé generace (1980) si tento seriál pamatuje. Sbohem a šáteček, Goro. (03.01.2024)

Yesterday is gone, povie si trinásťročná sirota po úmrtí posledného rodiča a vydá sa na dušespytný a psohľadný trek cez pol Japonska. Na svojom keruakovskom putovaní poznáva vlasť, zažije niekoľko únosov, združí sa s trestancom na úteku a pravidelne míňa svojho štvornožca. Ten sa tiež nenudí, popri hľadaní svojej panej ľavou zadnou zabraňuje znásilneniu, kľučkuje medzi guľkami gangstrov, stáva sa vedúcim zdivočelej svorky, spríjemní posledné chvíle umierajúcej a obmäkčí srdce ľútostivého škuľavého šarhu. Pomedzi to sa skorumpovanému systému vzdorujúci detektív snaží prísť pravde na koreň, politickí mafiáni kujú pikle a neprávom obvinený utečenec zbesilo pobehuje po lesoch a morskom pobreží. Po pozretí všetkých častí sa mi na myseľ tlačia dve otázky: 1. ako je možné, že sa nezletilá dievčina bez problémov dlhodobo vyhýba školskej dochádzke a po návrate si sama bačuje v dome uprostred Tokia? 2. prečo má väčšina členov japonského organizovaného zločinu takú zlú mušku? Napriek všetkým technickým a logickým výhradám ma toto dielo chytilo za srdce a pri srdceryvných citovo vydieračských scénach podfarbených ústrednou piesňou mi miestami vlhli oči. (10.01.2022)

Nejsem pejskař a nikdy nebudu. Rozčiluje mě, když majitelé psů nechávají psi vysrat u našeho baráku jako by to byl nějaký park. A tenhle seriál je převážně o psovi, který se ztratí na výpravě za medvědem se svým pánem, kterého šelma roztrhá. A pes pak běží a běží stovky kilometrů zpátky ke své holce (to jsem napsal, jak kdyby spolu chodili), holka píská na píšťalku, aby ho přilákala, a tak nějak to pokračuje až do zdárného shledání. Viděl jsem to jako děcko, dnes už by tehdejší kouzlo brutálně opadlo, ale už tehdy mě zaujala japonsky zpívaná písnička doprovázející tento legendární seriál. Ne, já opravdu neumím japonsky, ale přísahám, že jsem v tom textu slyšel slovo "matuhaši". Nevím, co to tehdy znamenalo a nevím to ani dnes, nikdo mně to nepřeložil. Ani nechci, abych se dozvěděl pravý význam tohoto slova. Jistě je to překladatelský oříšek a já už jsem si ho vyložil po svém. V podstatě "matuhaši" zachránilo tenhle seriál na pěkných 40% (12.06.2012)

V podstatě bych se mohl seriálu pomstít, neboť tu hlavní hrdinku dabovala Jitka Molavcová, kterou mám jinak velmi rád, ale v kombinaci s asijským tvarem očí ten hlas působil absurdně už v mém dětství a taky to bylo hrozně dlouhé, byli jsme všichni neúnosně dlouho útrpně napínáni a u televizí v letech osmdesátých dvacátého násilně přikováni! Nicméně nám to přišlo jako celkem pecka! Takže průměr z pohledu minulosti a současnosti... (17.12.2011)