Případ Gleiwitz

Vše podstatné už tu bylo popsáno v komentech Pohrobka a woodyho. Neskutečné síly film dosahuje zejména všudypřítomným chladem, ani jedna scéna na člověka nezapůsobí jinak, než depresivně. Není tu žádné hrdinství, žádná naděje. Tvůrčí i obrazová promyšlenost celého díla pak musí zarazit sebezkušenější diváky. A navrch Hannjo Hasse - rysově typický představitel árijského nadčlověka, jehož postava je tak, jak působí celý film, velmi chladnokrevná, snad až drsně cynická. Tohle bych povinně promítal každému, kdo to s filmem myslí aspoň trochu vážně. (05.02.2011)

Podle mnohých nejlepší východoněmecký film všech dob (ostatně, jak už to tak bývá, skončil krátce po premiéře v trezoru). Cenit si jej musíme o to více, že s nacistickou sebereflexí to nebylo v sovětském satelitu tak žhavé jako u západních bratrů. Východním Němcům se tvrdilo, že oni byli ti dobří, komunisti, že za válku mohli imperialisti ze západní zóny. Der Fall Gleiwitz tuto představu zásadním způsobem naboural, protože nedělá rozdíly mezi východními nebo západními Němci. Vlastně se nevyjadřuje vůbec k ničemu - syrovým a mnohdy až nepříjemným stylem (příprava falešného polského vojáka netečnými nácky) pozorujeme pečlivou práci esesáckých plánovačů, vykonávajících úkoly s pedantským odhodláním a prušáckou pílí. Diváka upoutá zejména obrazotvornost českého kameramana Jana Čuříka - nezvyklé úhly, nasvícení, detaily. A ta hudba, za tu by se nemusel stydět lecjaký dnešní film. ... Skutečně nezvykle silný zážitek od skopčáckých soudruhů, škoda jen, že ho nikdo nezná. (31.01.2011)

Film hodný pozornosti je prakticky neznámy, určite k tomu prispel aj pobyt vo východonemeckom trezore. Vtedajším mocipánom sa nepáčil chladný prístup k nemeckej vykonštruovanej provokácii voči Poľsku, aby ospravedlnili útok na krajinu, ktorý spustil II. svetovú vojnu. Ide totiž o východných Nemcov, a ako je známe, rozdelenie Nemecka sa udialo až po vojne... Film je popisne studený, dodnes znepokojujúci, vonkoncom nerieši emócie a nemá ani svojho hrdinu. (31.07.2016)

Poměrně zdařilá rekonstrukce události, která stála na začátku 2. světové války. Strašně mě ale štvalo, že i přes hodně krátkou stopáž (ve skutečnosti pouze 62 minut i s titulky - nevím proč je v informacích napsáno 70 minut) nebyl film nabitý "akcí", ale naopak divák musí strávit desítky minut nudných záběrů ukazujících jak si SSák váže kravatu, jak je další SSák v kině, atd. Chápu, že takové záběry mají dokreslovat dobovou atmosféru, ale přece to nemůže zabrat zhruba polovinu z 60 minutového filmu. Ale jinak, pokud vás alespoň trochu zajímá historie, film za zkouknutí stojí :) (10.02.2014)

Nemůžu souhlasit s Pohrobkem, že by ve filmu nebyl ani náznak humoru. Absurdně působící dialog při čajovém dýchánku na terase i Naujocksova úzkostlivá snaha nerozbít majetek říšského rozhlasu přeci jen vyvolají trochu hysterický smích. Film jinak působí velmi chladně, všechno, co Naujocks dělá, se dá chápat jako vysoce stylizovaný rituál oběti za úspěšnou válku. Tvůrci se vůbec nezabývají morálkou, vinou, historickými okolnostmi, "jen" zobrazují. Činí tak ale velice nekonvenční metodou, a za působivost filmu může především kamera Jana Čuříka. Hudba, moderní, pracující ovšem s náznaky známých melodií, a to nejenom německé hymny, vyvolává svými disharmoniemi velmi nepříjemné pocity. Výsledkem je film, pohybující se na samé hraně experimentu, který ovšem není příliš divácký a vyžaduje jisté naladění. (01.03.2013)