Harakiri

Skvěle strukturovaný dramatický příběh o cti, pomstě a morálních hodnotách, který divákovi přesně dávkuje informace tak, aby do sebe dějová skládačka ve finále skvěle zapadla. Od počátku je nám jasné, že hlavní postava by nevkročila do jámy lvové bez předem promyšleného plánu, a jak se později ukazuje, vše jde jako po drátkách a divák je přitom i tak velmi překvapen. Velmi působivá podívaná s několika ikonickými samurajskými souboji. (03.01.2020)

Po remaku som si pozrel original a ten mi sadol viac. Original je viac zamerany na filozoficku cast a kritiku samurajov, ktory tu vyznievaju ako zaslepeni intrigani, ktori su schopni dokonca nekalych cinov, aby si zachovali svoju povest. Cize vlastne vyznievaju ako regulerni zaporaci a spôsob akym nekompromisne donutia mladika k harakiri je dost svinsky. Proste mu nedali na vyber a to aj keby sa dozvedeli pozadie jeho pribehu. Remake je viac zamerany na postavy a snazi sa byt az prehnane melodramaticky, co podla mna tvorcovia prehnali natolko az ma to nebavilo. A samotna kriticka udalost, ktora zavrsi smutny osud mladika vyzera skôr ako nedorozumenie v ktorom obidve strany zo svojho pohladu konali logicky a zaroven pochopitelne, takze hladat vinníka je tazke. To neciernobiele rozdelenie postav v remaku sa mi pacilo viac ale original je lepsie natoceny a ani na chvilu to s citovym vydieranim neprehnali. Jedinu vytku k originalu mal len v tom ohlade, ze na konci stary samuraj zacne ostatnych v suboji zabijat aj ked dovtedy sa vrazdeniu vyvaroval. Ale asi pochopil, ze su to zmrdi a aj ked im povedal pravdu do oci, tak to s nimi nepohlo. Prekvapenim pre mna bolo, ze stary ciernobiely original je ovela krvavejsi ako remake, ktory sa brutalnym scenam vyhyba napriek tomu, ze ho natocil uchyl Miike. Ale v jeho podani je scena harakiri ovela neprijemnejsia aj ked sa detaily odohravaju mimo zaber kamery. Takze aj ked je 90% filmu v obidvoch verziach rovnakych, tak ma zmysel vidiet obidve verzie. 8/10. (06.10.2016)

Od samého počátku film dobře vypadá i zní, nenudí a Kobayashiho styl je (oproti tomu, jak to znám od Kurosawy) zajímavě civilní. Ačkoli příběhem se jako nit vine sociální tragédie, divák není ždímán melodramatickým fňukáním ani divadelním přehráváním (navzdory tomu, jak se dá zjistit z bonusových materiálů, že film byl částečně vystavěn na principech starého japonského divadelního stylu). V poslední třetině se děj začal trochu táhnout, ale to se ukázalo být jenom klidem před bouří — závěrečné několikavrstevnaté školení na téma známka punku němělo chybu. (19.06.2011)

Otevřená – nejen realistickým zachycením titulního aktu – kritika poměrů v japonské společnosti na začátku období Edo. Hladoví róninové páchají harakiri, ženy tiše trpí, děti předčasně umírají. Chudoba, bolest, beznaděj. Kobayashi dokáže vzbudit silné emoce za užití minimálních formálních prostředků. Z pohybů kamery upřednostňuje jízdu. Ať postavy stojí či sedí (častěji), nepotřebuje díky promyšleně zvolenému výchozímu umístění kameru zvedat nebo s ní klesat. Nejenže vidíme potřebné, rozmístění postav v prostoru odpovídá také jejich společenskému postavení. Film je proto radost sledovat i v případě, že vás nezaujme příběh, případně nezvyklý způsob jeho vyprávění (flashbacky objasňující jiné flashbacky). Dominantní část Harakiri tvoří dialogy, které jsou ale díky režii a hudbě Tôrua Takemicua (spolupracoval mj. s avantgardním režisérem Hiroshim Teshigaharou) stejně strhující jako několikaminutové mečové souboje z posledních minut. Když se filmem necháte pohltit, určitě u něj nezůstanete jen kvůli nim. 85% Zajímavé komentáře: dezorz, cimigo (03.06.2011)

Jeden z filmů definujících svůj žánr a zároveň dost možná Nakadaiův životní výkon. Toto období je nekonečnou studnou hořkých příběhů všeho druhu a Kobayashi je v jejich podávání skutečným mistrem. Mimochodem, scénu s bambusovým mečem jsem sledoval po obědě a dlužno podotknout, že jsem měl pak dobrou půlhodinu pocit, že mám v břiše dlažební kostku:) (14.03.2008)