Jak Golem na svět přišel

Golem, vzhledem opět připomínající vypaseného staroegyptského vojáka, se po pár letech vrací, aby všem příznivcům hororu plivl svou hliněnou slinou do tváře a umučil je nudou prostřednictvím neskutečně dlouhé stopáže. Bohužel jsem totiž patřil k těm nešťastným, kteří se museli vypořádat s úmornou 101 minutovou verzi, během níž jsem čekal zcela marně na jakýkoliv záblesk strachu, děsu či napětí, který by ve mě snímek vyvolal. (24.04.2016)

Celkem nechápu, jak může Golema někdo srovnávat s Kabinetem doktora Caligariho. Jde o jiný děj, jiný tvůrce a všechno. Maximálně jsou oba datováni v roce 1920. The Golem je velmi dobré dílko. Samozřejmě nebýt Paula Wegenera, který v roli Golema naprosto exceloval, tak by šel pocit malinko dolů, ale ne moc. Děj je víceméně jen to, jak Golem na svět přišel. Ostatní průběh je již taková "nadstavba". Celkově to ale k sobě moc dobře ladí, interiéry a exteriéry jsem byl až uchvácen. Scéna s Astarothem byla skvělá! Hudební podklad je samozřejmě v režii klasiky, trochu hůře komponované než třeba v Nosferatu (1922), ale přesto si držící svých kvalit. Díky mírnému až většímu přehrávání, což v němých filmech působí (narozdíl od současné produkce) naprosto skvěle, nepotřebuje Golem skoro text, jelikož díky hercům člověk moc dobře chápe, o co ve scéně jde. Ale i tak dovysvětlující dialogy jsem přivítal a překlad textu v knihách je vcelku samozřejmí. Sice jsem od Golema čekal trochu více akčnosti, demoličnosti, ale překvapil mě zase v jiných aspektech. Milovníkům němých a hororových snímků jen doporučuji. (23.04.2013)

Vůbec nejde o špatné dílo, doplácí ale na šíleně pomalý rozjezd - Golem na svět přijde někdy okolo 40. minuty filmu, což mu dost ubírá na působivosti, protože když je obtloustlý génius Wegener na place, je to (minimálně pro fandy) pošušňání. K slabinám patří herecké výkony postav, kromě výjimek byly žalostné; už vůbec nemluvím o Mirjam, která vypadá jak nejlacinější štětka a taky se tak chová, takže když ji pak Golem neurvale za copy vláčí po zemi, ani jsem se o ni nestrachoval nebo s ní nesoucítil. Ale kromě toho převažují samé klady - nádherná vizuální stránka kulis, úžasný Wegener, démoničtí rabíni a skvělý soundtrack v restaurované verzi. Vůbec zobrazení židů je tu zajímavé (a nejde o klobouky místo jarmulek, jak se někteří místní chytrolíni pozastavují, mohli byste vědět, že židi ve středověku u nás měli nařízeno chodit se zvláštními špičatými klobouky) - ghetto je přeplněné, stísněné, i Golem v něm řádí - zatímco mimo jeho hradby panuje až bukolická idyla, které podléhá i naše monstrum a polidšťuje se. Rabín Löw ovšem bez skrupulí vyvolává démony a čaruje - když hoří, čaruje; když se něco děje, čaruje. Člověk se až ptá, k čemu potřeboval Golema. Této němé perle odpovídají tři hvězdy, přesto dám čtyři - jednak za nádherně bezcitnou Florianovu smrt, jednak za setkání Golema s holčičkou. Ať mi totiž nikdo neříká, že Golem a Frankensteinovo monstrum nejsou příbuzní! (12.10.2012)

K těmto prvním krokům nejslavnější pražské oživené sochy si znamenám slova Gustava Meyrinka uvádějící na práh města, kde golemův stín spí: "Neznám žádné jiné město, které by jako Praha, bydlí-li člověk v ní a má-li též duchovně její zvětralost, tak často a tak podivuhodně kouzelným způsobem lákalo vyhlédavat místa minulosti. Jako by mrtví volali nás živé až na místa, kde oni kdysi trávili své bytí, aby nám pošeptali, že Praha nenese své jméno "práh" jen tak zbůhdarma -, že ve skutečnosti je prahem mezi tímto a oním světem, prahem mnohem užším než kdekoli jinde." (03.02.2011)

Čsfd uvádza minutáž 85, ja mám šťastie, videl som verziu dlhú presne 1:41:23. Rabbi Loew vyzerá skôr ako sibírsky mužík než ako žid, Golem zase skôr ako egyptský hodnostár zo Starej ríše než ako Golem. Mne je to jedno, historická autenticita či skôr typová primeranosť je to posledné, na čom by mi tu záležalo. Výtvarná stránka je úchvatná, to si pravdepodobne myslel aj parížsky židovský maliar Chaim Soutine, ktorý okolo roku 1922 maľoval štítové domy ako zvíjajúce sa plamene (prinajmenšom videl jeden z plagátov k filmu). Bizarné interiérové útvary na spôsob neskorogotickej krúženej klenby silne evokujú niektoré nedávne Gaudího stavby (strašidelná pavúčia kaplnka Guell z roku 1914), vretenovité schodisko bolo zaiste inšpirované Rembrandtovým pochmúrnym "Meditujúcim učencom". Dizajn lavice, na ktorej rabínova dcéra flirtuje s rytierom Floriánom je nepozemsky unikátny - ak by sa bola zachovala, dokážem si predstaviť, že by sa pre ňu zabíjalo. V mysli mi utkveli i niektoré castingové perly (Ernst Deutsch, Greta Schroeder). Všetky tieto podružnosti len prispievajú k absolútnej vznešenej nádhere tohto znepokojujúceho mĺkveho klenotu. (23.02.2014)