Paříž spí

Příjemný groteskní sci-fi kraťas bez nějakých hlubších ambicí, ale zábavně udělaný a dostatečně krátký, aby se divák nenudil. Jasně, ono blbnutí nad "spícími" lidmi, zamrzlými ve svém pohybu, má zdaleka nejblíž ke grotesce než nějakému vážně míněnému příběhu o fantastických vynálezech a bitkách o jedinou dívku, ale vůbec to nevadí. Co naopak vadí, je to, že Paříž skutečně nebylo možné uspat, takže především v úvodních sekvencích se neustále v záběru míhají jedoucí auta a pochodující lidi, kteří do záběru nepatří, ale asi nebylo možné celou Paříž vylidnit. Jako dokument doby je to ovšem k nezaplacení - takhle vypadala Paříž, když tam žil Hemingway, Fitzgerald, Picasso a další... ach :-) Škoda jen, že kromě hraní si s myšlenkou zamrznutí filmeček nepřináší nic dalšího - pár gagů, soupeření o děvče, rozuzlení s profesorem. A to je celé. Ale René Clair měl Paříž - a najmě Eiffelovku - opravdu rád. Je to vidět. (09.09.2015)

Nádherná ukázka toho, co udělají lidé namísto toho, aby..., když tu mohou .... Vždy se velmi rád na tyto starší kousky podívám. Je sice pravda, že v dnešní době už nemají ten správný tah a člověk se musí tak trochu smířit s jistou nudností, ale zase na druhé straně je zde jedinečná příležitost shlédnout to, čím se naši předci bavili. No vezměte si, zda byste za tohle dali dnešních 120 Kč :). Docela jsem i v této souvislosti zvědav, co bude bavit budoucí generace, neboť předpokládám, že jim též dnešní tempo nebude stačit. Co se režijního umu týče, je zde velmi zajímavé, že byť režisér využívá i statických snímků, v mnoha případech volí hrané statické pozice, což klade vysoké nároky na um herců, a na mě výsledný efekt působí velmi zajímavě. Není též od věci zaměřit se na posun kamery, neboť pohyb není plynulý, jak jsme v dnešní době již zvyklí, ale sestává vždy z několika trhaných posunů, což přikládám zejména tehdejším možnostem natáčení aparátu. No a na závěr jedna hláška z filmu "A thief always come in handy." (17.11.2014)

Veľká škoda, že tu Clairovi škrípe logika a v rozvíjaní svojho námetu nebol dôslednejší, mesto je najprv prázdne, bez ľudí, potom zase ľudia skamenelí spia, a napokon zázračné uspávacie lúče neúčinkujú na hrdinov a tak by sa dalo pokračovať, ale na nemý debut je to paráda... keď už iné nie, tak aspoň prázdna Eiffelovka a závratne akrobatické kúsky na nej.. (28.05.2023)

Takéto staré nemé filmy majú u dnešného diváka tú nevýhodu, že už nedokážu byť dostatočne dramaturgicky zábavné. Ich zábavnosť spočíva v dešifrovaní ich odkazov v kontexte doby. Taká je aj Spiacia Paríž, ktorá je zaujímavá svojou kamerou, invenčným sci-fi nápadom a niekoľkým krkolomne natočeným scénám. Na jeho pochopenie doporučujem prečítať text v knihe 101 scifi filmov. Je to skôr film, ktorý má hodnotu pre študentov filmovej vedy a divákov, zaujímajúcich sa podrobne o históriu kinematografie. Mňa zaujal najmä tým, že už pred takmer storočím scenáristi používali dodnes prevládajúcu scenáristickú formulku dvoch základných bodov obratu v prvej a tretej štvrtine filmu (príjazd lietadla a nájdenie vedca). Percentuálne je film nehodnotiteľný. (02.10.2012)

Clairův silně psychoanalytický snímek čerpá podobně jako jemu předcházející Mezihra ze surrealistické imaginace, tentokrát ovšem spíše z vrstev černého humoru než z automatismu. Na půdorysu dobrodružného vyprávění sešitového románu se postupně buduje prosklená stavba jedinečných úzkostí, afektů, potlačovaných tuh a nepřipouštěných vin a divák-režisér ordinuje skupině paranoiků jejich vlastní medicínu. Je půvabné, jak v okamžicích znovunabyté svobody a kruté dětské moci začínají poznenáhlu váznout všechny konvence a ze vztahovačných bdících se stávají obyvatelé vlastních snů, v nichž netřeba se mýt, česat ani modlit. A ještě půvabnější, když se na scéně objeví skutečný paranoik král, který vše uspal, aby se mohl v blahém tichu nořit do mělkých křídových šifer na černých tabulích… (28.10.2019)