Vij

Nemám v lásce horory a pokud mě film nezajímá ve spojitosti s nějakým jménem nebo tvůrcem, ani je nevyhledávám, ale Vije znám, navíc ho považuji spíš za strašidelnou pohádku, což zde triky, kostýmy a herectví ještě umocňují. Za mnohem zajímavější adaptaci této Gogolovy povídky pak považuji velmi dobře obsazenou srbskou verzi "Sveto mesto" režiséra Džorže Kadijeviće. 70% (27.07.2008)

V této fantastické strašidelné ruské pohádce jako by ožily ty úchvatné kresby z knihy ruských pohádek Krása nesmírná, na nichž jsem jako dítě ujížděl a jež mi naháněly hrůzu. Normálně je to klasická ruská pohádka z vesnice plná zpěvu, chlastání a venkovského idealismu, ale když dojde na kostelní scény, padal jsem na zadek. Nádhera. V době, kdy něco jako digitální triky byly hudbou daleké budoucnosti (naštěstí) ,vytvořit něco tak úchvatného, atmosférického a strašidelného, to prostě dokáže jen stará dobrá „ruční“ práce z níž by si měli vzít příklad všichni ti dnešní digitální patlalové. Povedené triky, skvělé masky, výborná práce s kamerou, světlem a barvami, opravdu strašidelná čarodějnice a dobrá hudba. Trochu jsem se bál, co mi vlastně film nabídne, ale nakonec mi naservíroval mnohem více, než jsem vůbec čekal. Tento film si své místo v knize 101 hororů, které musíte vidět než zemřete, zasloužil zcela oprávněně. Máte-li rádi strašidelné pohádky, tohle by jste si neměli nechat ujít. (21.09.2011)

(SSSR) VIY to má u nás těžké, protože naráží na řadu bariér, které jsou dány jinými kulturními návyky (příliš sovětsky specifické a temporytmicky pomalé), žánrovou nečistotou (jde o horor?, pohádku?, satiru s fantaskními prvky?) a nedostatečnou zakořeněností předobrazů filmu (jak mravoučného lidového vyprávění, tak Gogolovy povídky ze sbírky Mirhorod). Zato na Západě je debut Konstantina Yershova přijímán jako vůbec první sovětský horor, který je kvalitativně srovnatelný se světovými, žánrově spřízněnými díly - jak italskými gially (s esteticky vytříbenější a divákem si za pomocí užití důmyslných stylistických postupů si pohrávající MASKOU DÉMONA Maria Bavy, která taktéž vychází z Gogolovy povídky), tak produkcí studia Hammer (britské počiny jsou divácky uspokojivější, až podbízivější, berou se méně vážně a akcentují spíše to nesvětské pro divákovu potěchu). K co největšímu vychutnání proto navrhuji přistupovat ke snímku jako k realistickému, i když vzhledem k vykreslení církve dobově tendenčnímu, který je ozvláštňován žánrovou stylizací. Odpadá tak problém s tím, že se zápletka neodvíjí a postavy nejsou vykresleny dle žánrových - pohádkových či hororových - pravidel a očekávání, ačkoví se film neubrání předvídatelnosti a plochosti ve vykreslení, a to i přes přítomnost "polidšťujících" vlastností u ústředního "hrdiny" (chtíč, opilství, mamon...). Noční scény v kostele pak vyžadují přepnutí na jiný - žánrový - mód vnímání, kdy nevadí, že se věci řídí jinou logikou a triky i masky nepůsobí věrohodně. (Možná to bude dáno tím, že noční - kostelní - scény režíroval Alexandr Ptuško, který kromě pohádkově kýčovitých výjevů, jimiž se proslavil, zvládá i čirý a postupně gradovaný děs.) (22.01.2011)

Prvý a na dlhú dobu posledný ruský/sovietsky horor je čarovným mixom ruského folklóru a gotického hororu na štýl Hammeru. Nič nemá k sebe bližšie ako európsky folklór a gotické horory a nečudo, že výsledok je tak prirodzene úchvatný. Obzvlášť tretia noc je dychberúcou vizuálnou baštou, za ktorú by sa nehanbil ani Tim Burton. (02.09.2012)

Zápletka je na dlouhometrážní film docela ubohoučká, navíc je film plný symbolů z východoevropské mytologie, kterým tady a teď jen těžko můžeme rozumět. Proto se mi Vij i přes krásnou stopáž 75 minut občas vlekl a dlouho jsem byl odhodlán dát průměrné hodnocení. Ovšem pak přišla tři přenocování v příbytku s mrtvou dívkou a dokonalý závěr v ruském stylu (,,Říkal, že se to opravdu stalo takhle! A nebo vypil příliš vodky...") a hodnocení muselo jít nahoru. Ty tři Chomovy noci (a hlavně ta třetí) je něco tak surrealisticky zábavného, že se vyplatí překonat tu hodinu Mrazíka před nimi. (04.11.2013)