Piry Valtasara, ili Noč so Stalinym
The Feasts of Valtasar, or The Night with Stalin
Obsahy(1)
Do rodné země přijíždí na návštěvu generalissimus Stalin. Na počest největšího z rodáků přichystají místní kulturní činitelé velkolepou oslavu, na níž má předvést svůj program elitní soubor lidových písní a tanců. Stalin přijíždí i se svou ekipou věrných soudruhů, kteří se na oslavě veselí - či spíše jsou přinuceni se veselit - spolu s ním. Mezi špičkovými výkony tanečníků se na pozadí zdánlivě uvolněné zábavy odehrává drama ponižování, udělování a odnímání přízně, drama skrytého teroru a skrývaného strachu, v němž společnost u stolu, sdíleného s tyranem, je jen symbolickým vzorkem celé tehdejší sovětské společnosti. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (36)
Princip kolosea je funkční jak v realitě, tak ve filmu. Nacpat několik lidí do jedné místnosti s tichou bombou, jakou byl Stalin, je děsivé a lze z toho snadno vytřískat hodně dusné atmosféry. A to, i když dějově k ničemu vážnému nedojde. Jen se jí, tančí a povídá. Z toho hlediska je ve své jednoduchosti Baltazarova hostina zdařilá a funkční. Zvlášť, když přičteme fakt, že tvůrci vykopali z hrobu samotného Stalina, aby zahrál sám sebe (ano, až tak je Petrenko v této roli uvěřitelný – samozřejmě s pomocí kostymérů a maskérů). Nicméně nemohu se zbavit dojmu, že přílišná doslovnost a přehnaná dramatičnost tohle všechno zbytečně shazuje. ()
Strhující pitva fatality moci, film, který balancuje na hraně spekulativnosti, avšak svým obrazem hostiny mocných (tak populárním už od dob antických) rozkrývá jednu z možných interpretací Stalinovy osobnosti. Osobnosti, která se mohla ocitnout ve schizofrenním zajetí rozporných půlí – Džugašviliho, zemědělce a Stalina, světovládce. A když už Koba kývl tomu druhému, ocitl se v kleštích absolutní moci, jež sám svírá v rukou, ale jež nesmí ani na okamžik pustit. Režisér Juri Kara vylíčil Stalina jako zvláštní směsici křehkosti, tichého šílenství a brutality (kterou on sám pojímá jako nutnost existence), jako manipulátora, který jediným slovem mění muže v trosky a trosky v muže. A hostina na jeho počest, hostina uprostřed vůdcovy dovolené v Abcházii, poskytuje ideální prostor pro rozehrání zvláštní satiricko-tragické hry, ve které se na oko nic neděje, ale ve které jde v každé vteřině o životy všech (krom Stalinova, samozřejmě). Baltazarova hostina je typickým příkladem podpovrchového dramatu, kde se veškeré napětí odehrává pod maskami jednotlivých postav, které mají spíše karikaturní ráz. Jeho emocionální vrcholy jsou skvostné a scéna se sestřelováním vejce z kuchařovy hlavy je vůbec jeden z nejlepších obrazů moci a ponížení, jaké jsem ve filmu viděl. Je úžasné, jak málo prostředků Karovi stačí, aby ozřejmil svůj pohled na osobu proklínaného i zbožňovaného vůdce, aby před divákem rozestřel své vidění komunistického aparátu, jehož nejzápornějším bodem není překvapivě charismatický Stalin, nýbrž podlézavá a bezpáteřní svině Berija. Poněkud mě zarazil narativní aspekt filmu, který se tváří jako "vzpomínka" jednoho z účinkujících hostiny, ale v průběhu se roztříští do typické ruské polyfonie pohledů. A za vůbec nejsilnější motivaci pro pátou hvězdičku považuji neuvěřitelně přesvědčivý výkon Alakseje Petrenka v titulní roli... ()
Stalin: ,,Když musíme zabíjet ty , které máme rádi - pak ještě krutěji musíme zacházet s těmi, které nenávidíme'' . Uff, tohle zase bylo něco. Pokud někdo neví co je kult osobnosti, ať se podívá na toto... Ze Stalina jde hrůza a prakticky celá hostina ač se nese v rádoby uvolněném duchu dovolené Stalina se odehrává v děsivé atmosféře strachu... Nejbližší Stalinovi spolupracovníci neustále balancují při svých patolízalských výstupech mezi sympatiemi Stalina a jeho znelíbením, mezi životem a smrtí. Každý vtípek, či připomínka může vyznít tak či onak... Záleží jen na Josifovi, jak se zatváří... Zda řečené vezme jako vtip, či urážku. To vše sleduje bedlivým okem Berija.. na jeho lusknutí prstem pak mizí nejen dotyčný, ale mnohdy jeho celá rodina v propadlišti času... Za závěr přidávám hvězdu navíc, i já jsem nejprve nechápal proč se na začátku odehrálo přepadení parníku do Oděsy. --- Jenže kdyby jsou kdyby... Opravdu si Bůh přál tolik milionů mrtvých kvůli poslednímu soudu jediného člověka? Doporučuji vidět!!! Neskutečná věc na rok 1989!!! Dávám 5 abcházkých dýk! -- Nejstrašnější na tom je, že zatímco vzniká tento koment, někde v Severní Korei či jinde se může odehrávat podobná hostina, avšak s jiným vládcem - vrahem... * * * * * ()
D9ky skvělé práci autorů s jednou hostinou a několika málo flashbacky by se dalo psát mnohé: o paradoxu, díky němuž první země socialismu (nejpokrokovější to epochy) dokázala za 20 let existence jen oživit dávné byzantinské patrimoniální praktiky, v nichž je panovník sluncem - všechny svou velikostí ozařující a k němuž se všechny pohledy a naděje národa zase vracejí. Nebo o tom, jak se gruzínský terorista stal ruským vládcem atd... Jako filmařský a umělecký paradox (ale díky za něj) mi však osobně připadá, že kvůli mistrovství autorů filmu i knižní předlohy se postava Stalina vymaňuje z jednoduchého manichejského dělení na absolutní dobro a zlo, den a noc. Krutost zůstává, ale nejednoznačnost jeho gest, stejně jako téměř dojemná (samozřejmě vyfabulovaná) Stalinova zpověď a výpověď o moci, dělají tuto krutost uvěřitelnou, protože lidskou. Protože člověk je vždy spíše hádanka, než ztělesnění principu (ať zla nebo něčeho jiného). Autorům se podařil divácky velmi vděčný paradox - věrně ukázali Stalinovy nejhorší stránky, ale udělali z něj člověka. Pravý opak se dařil filmům typu "Pád Berlína" atp. ()
Ze všech perestrojkových snímků, které jsem měl možnost vidět, na mě Baltazarova hostina, snad s výjimkou satiricky laděného Města Zera, zapůsobila nejvíc. Je daleko mrazivější a syrovější než mnohem známější Abuladzeho Pokání. Přece jen těch pět let, co oba filmy dělí, prolomilo ledy a umožnilo nazývat věci pravými jmény. Ke skutečnému filmovému zážitku je lepší znát historické reálie Sovětského svazu a Gruzie jako rodiště Stalina a jeho nejbližšího spolupracovníka Beriji, protože film respektive literární předloha pracuje se skutečnými jmény a historickými událostmi. Film je dokonalou ukázkou politické zvůle a analýzou, jak se rodí a fungují diktatury. Pečlivá režie, silné herecké výkony a kvalitní scénář - co chtít víc? Celkový dojem: 95 %. ()
Zaujímavosti (2)
- Alexej Petrenko se ujal úlohy Stalina tak přesvědčivě, že si později roli zopakoval i ve filmu V srdci bouře: Churchill ve válce (2009) a šestidílném dokumentárním cyklu II. světová válka: Za zavřenými dveřmi (od r. 2008). (Nach)
Reklama