Strait-Jacket

William Castle dělal opravdu zábavné filmy a ani nevadilo, že to byly takové deriváty Hitchocka, včetně těch na sílu šokujících point, která tady taky nechybí. A musím říct, že ta byla asi jedinou slabší chvilkou filmu. Ne, že by nebyla překvapivá, ale čekal jsem v závěru jiné směřování děje. Jestli čekáte nějaké šokující momenty, tak se spíš obraťte jinam, i když se tu pár hlaviček sekyrou odsekne, ale všechno se děje mimo záběr kamery, nebo v jednom případě v milisekundě, takže něco na způsob bodání nožem ve Psychu opravdu nečekejte. Joan Crawford pak zahrála fantasticky, fan-tas-ticky, každou scénu si ukradla pro sebe, i když její filmová dcerka se vedle ní neztratila. Můj čtvrtý film od Williama Castle a asi nejslabší, ale pořád velká zábava. (08.11.2018)

Podobny priklad ako Taste of Fear od Hammeru. Je to pekne vymyslene, prekvapive, s dobrou atmosferou a tu navyse aj exceluje aj skvela Joan Crawford. Utinanie hlav sekerou jej ide rovnako dobre ako budovanie vztahu s dcerou a vyrovnavanie sa so sialenstvom. Na to, aby to vsak bol skutocny masterpiece tomu nieco chyba. Mozno silnejsia vizualna stranka. Ale inak milovnikom starych filmov velmi odporucam ako vynikajucu jednohubku(aj ked to posobi ako o dekadu starsi film nez v skutocnosti je) 9/10 (17.12.2018)

Docela zklamání. Buď jsem zrovna nebyl v dobrém rozpoložení, nebo těžko říct, ale nudil jsem se a ne a ne to dodívat. Joan Crawford mě iritovala, ať už si hrála na sešlou máti, nebo své o 20 let mladší já. Jenže objektivně to vůbec není špatný film, ba naopak, napětí navodit umí a zdaleka to není o ničem. 6/10 a mínus spíše na mé straně. (28.10.2010)

William Castle byl opravdu divný patron, který si však získal celou škálu příznivců a diváci některé jeho filmy opěvují dodnes. Ve spolupráci se scénáristou Robertem Blochem (Psycho) se jim podařilo vytvořit celkem zajímavý kousek, který určitě stojí za pozornost. Strait-Jacket se může především opírat o herecké obsazení, protože jak Joan Crawford, tak i Diane Barker předvedly velice solidní výkony a díky svému „půvabu“ si mne obě získaly. Venkovské prostředí a pošramocená pověst hlavní hrdinky (nebo lépe řečeno její nevyrovnané chování) dokázali navodit potřebnou potemnělou atmosféru, ve které samozřejmě nechyběla ani pořádná dávka napětí. Vraždy i postupné poodhalování skutečné pointy jsou provedeny decentním způsobem, který nenechá diváka chladným a zároveň ho přivede „do varu“, navíc ten závěr se jim skutečně povedl. (20.10.2012)

Vizuálne symboly: uhľovočierna parochňa s ofinou; sekera s dlhánskym toporiskom, padajúce hlavy, štrkotajúce náramky. Zločin! A trauma. Dcéra si ju lieči vidieckou idylou a odsťahovaním sa. Matka je zavretá na psychiatrii. Liečba je úspešná, mať sa po 20. rokoch vracia do dcérinho lona. Nedôverčivo a útrpne sleduje zvieraciu farmu na dvore domu, kde býva jej dcérenka, ako súbor úkonov, končiacich potupnou vraždou prasiatok či kurčiat. Stopy dávneho zločinu ostávajú pevne ukotvené v mysli. Ďalej sa to kadejako mieša. Pointu vyzradiť nechcem, a tak na záver len pár tém, režisérom odpozorovaných a vo filme vizuálne presne zachytených: 1. Úprimné vyznanie sa partnerovi o duševnom zdraví v rodine často vyvolá jeho strach. Fóbia z bláznov vedie k rozpadu vzťahu. 2. Extrémna túžba po peniazoch (úprimne žité náboženstvo väčšiny spoločnosti) je schopná súborom podrazov odstaviť každého, úplne každého (brat nepozná brata). 3. Matky veľmi často "chránia" potomkov po celý život obťažujúcim opatrovníctvom ("veď je stále ako dieťa!"), aj dávno potom, čo si títo zvolili samostatnú cestu životom. 4. Zločiny uprostred idylickej selanky vidieka sú často mimoriadne kruté, prekryté fasádou spokojného života uprostred prírody. 5. Umelecké diela neznamenajú len únik od bežného ku kráse, idei či filozofii. Často sú prostriedkom zločinu, či už mentálnym (výplach mysle) alebo fyzickým (dielo ako zbraň). (15.06.2015)