Betonová zahrada

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. (22.07.2012)

Málokdy se stane, že filmové zpracování předčí knižní předlohu - nicméně tohle je tento případ. Andrew Birkin citlivě vypustil pro mně nekonzistentní epizodu románu a dokonale podkreslil magickou atmosféru díla ..a ta Charlotte Gainsbourg, uff, ta nebyla nikdy tak okouzlující a uhrančivá zároveň jako zde, v betonové zahradě. (09.05.2008)

Na čsfd mi vadí, že tu nejsou půlhvězdičky. Betonová zahrada je přesně na čtyři a půl. Není to úplně nezapomenutelné, ale zároveň ty scény masturbace.. Nebo když skočí ten malý na maminku a jí bezmocně spadne hlava a udeří o stolek... Nebo ta puklina... A pak ten závěr... Ne, stejně nemůžu dát pět. Něco mi tam prostě chybí, přestože uznávám, že dokonale zvrhlá McEwanova předloha, mimochodem jedna z mých nejoblíbenějších knih, se na stříbrné plátno lépe převést asi ani nedala... (26.05.2007)

Poetický pohled, který zpracovává velmi zajímavé téma, se může mnohým zdát hodně provokativní, ale myslím si, že po zhlédnutí celého filmu vám bude naopak vyústění celé situace připadat jako jediné možné. To, jak film zobrazuje prostředí příběhu, hodně vypovídá i o celé atmosféře, protože ta je opravdu dusná, tíživá a ponurá. Jedinými možnostmi úniku z této šedi, pak je pro děti matčin sarkofág nebo jejich vnitřní svět a touhy. Závěrečná scéna pak už je jen nevyhnutelným vyústěním touhy nejstarších dětí po blízkosti a lásce. Film si s knižní předlohou v ničem nezadá, i když obě díla mají trochu odlišný charakter, byť se příliš neliší. Výkon Charlotte Gainsbourg je brilantní (já pořád říkám, že na ní něco je... a tady se z ní stává opravdový magnet všech mých smyslů), ale ani ostatní herci nezaostávají. Tou závěrečnou korunou už pak je hudba a povedená kamera. (27.04.2010)

"Holky můžou nosit džíny, krátké vlasy, košile a pohorky, protože bejt kluk je v pořádku. Když ale kluk vypadá jako holka, je to ponižující, protože si myslíte, že bejt holka je ponižující." Když jsem viděl film poprvé (ještě před četbou knihy) málem mě to vystřelilo z křesla a ihned se stal jedním z mých nejoblíbenějších. Když se ke mně dostala kniha, otevíral jsem jí trochu s rozpaky, zda-li náhodou neotřese mou oblibou filmu. Naštěstí se tak nestalo. Číst příběh je samozřejmě lepší, než se na něj dívat, ale kniha i film jsou obojí mistrovské kousky. Vynikající příběh o hledání místa v životě a sebe samotných mladých osiřelých "dětí", jež se ze všech sil snaží udržet pohromadě to, co jediné jim v životě zbylo - rodinu. A v rámci udržení klasických rodinných vzorců nutně musí dojít k tomu šokujícímu, incestu. Tento motiv se totiž v příběhu dá (a nebo vůbec nemusí!) vyložit mnoha způsoby a i příběh samotný se dá vyložit (nebo opět vůbec nemusí) např. i jako kritika svazujících rodinných a morálních pout. Protože vezmeme-li rodinu dogmativně, konzervativně jako neotřesitelný status, znamená to co? Táta, máma, dítě (pes) a fakt, že máma a táta se spolu intimně stýkají. Ale také to může být jen prostý a naplněný fyzický stav sourozenecké lásky. Nebo fakt, že když se začnou hormony bouřit hledá se tam, kde je to nejblíže. To už musí člověk posoudit sám. Strašně se mi líbila dějová linie nejmladšího syna, který se sám hledá a občas se obleče do ženských šatů. Skvělý styl vyprávění, skvělá kamery, fakt výborné herecké výkony všech zúčastněných (mezi Jackem a Julie to již od samého začátku jiskří tak, že jsem se obával, že mi shoří DVD přehrávač i s televizí!). Nejen jedna z nejlepších knih, co jsem četl, ale i jeden z nejlepších filmů, co jsem viděl. Jen mě strašně mrzí, že si do oblíbených filmů nemůžu dát jedenáct položek, tenhle by tam seděl jak prdel na hrnec. (25.03.2012)