Betonová zahrada

Po smrti svého otce zůstanou Jack, Julie, Sue a Tommy pouze s nemocnou matkou. Když se i její dny nachýlí, rozhodnou se děti její smrt nikomu neoznámit, aby nebyly umístěny do sirotčince či podobného zařízení. Jak se ale dokáží vyrovnat se ztrátou obou rodičů, přicházející puberty a celkového pocitu viny ... Kdysi jsem četl knihu Iana McEwana, aniž bych měl tušení, že dle ní byl natočený i film. Kniha mne vcelku zaujala, i když se mi zdála trochu "bez konce", a tak jsem byl zvědavý, jak si s touto situací poradí filmaři. Díky tomu, že se Andrew Birkin hodně striktně držel předlohy (aspoň jak si pamatuji), tak bohužel skončil se stejným problémem - film působí trochu nedokončeně. Závěrečné titulky přicházejí trochu nečekaně po jedné ze silných scén, aniž by film (obdobně jako knižní předloha) cokoliv vysvětlil. Chápu ale, že to není Birkinova vina - předloha je předloha. Rozhodně ale musím pochválit herecké obsazení, kterému vévodí Charlotte Gainsbourg a práci s kamerou, horko a dusno z obrazovky přímo sálá (a není to tím, že je to plasmová tv :) ) (02.03.2012)

Předlohu Iana McEwana Betonová zahrada jsem četl kdysi dávno, ale jestli mě paměť neklame, tak filmová adaptace je ji naprosto věrná a dělá ji čest. V knize je samozřejmě rozehráno mnohem víc motivů a je psychologicky propracovanější, film mě zase naprosto nadchl dokonalou mizanscénou/kamerou, záběry na praskající beton, ze kterého vylézají mravenci... celkově kulisy byly prvotřídní. (16.08.2010)

O incestu vkusně a citlivě? Ano, jde to. Betonová zahrada vás o tom dozajista přesvědší. Žádné přehané moralizování, ani prvoplánová provokace... Spíše pomalu plynoucí děj, jenž vás pohltí svou komplexností. Rodina se pomalu ale jistě mění, tíží jí hrozivé tajemství... Které všechny její členy izoluje od okolí, ale zároveň spojí a proplete dohromady. Jen oni jsou schopni čelit nové situaci a vzájemně se podporovat, pochopit a to i za cenu porušení společenských i morálních konvencí. Člověk zkrátka musí pochopit onu hrozivou samotu a touhu po lásce... A jako vždy dokonalá Charlotte Gainsbourg. (01.03.2010)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. (22.07.2012)

Opravdu velmi zvláštní, rozsahem spíše jen drobné, nenápadné, ale myšlenkovou hloubkou pozoruhodné dílo, s pečlivě v detailech propracovanou obrazovou i dějovou symbolikou, jež v sobě ukrývá množství až tajemných sdělení, odvíjející se ve velmi pomalém, až unaveně malátném tempu, v rodinném domě, úplně odloučeném od zpustlého okolí městské periferie vysokou betonovou zdí, jako v nějaké podivné laboratoři, kde postupně osiří po náhlé smrti otce a po čase i nemocné matky čtyři sourozenci, v domě však chtějí zůstat společně dál a tak pro okolí předstírají jakoby žili stále pod rodičovským dozorem, uvnitř již ale úplně volně a osvobození od rodiči vytvořeného řádu a pravidel, je teď už jen na nich čtyřech, jak budou až do neodvratného momentu prozrazení s takto nabytou svobodou zacházet, co si sami a co vzájemně k sobě dovolí, co dříve odepřeného si vyzkouší, jaká tabu se odváží překročit, vskutku nádherný, citlivý, i když smutný, až morbidně ponurý příběh. Zajímavý komentář: Fridecka (25.11.2012)