Cementová zahrada
The Cement Garden
Der Zementgarten
Réžia:
Andrew BirkinScenár:
Andrew BirkinKamera:
Stephen BlackmanHudba:
Edward ShearmurHrajú:
Andrew Robertson, Charlotte Gainsbourg, Alice Coulthard, Ned Birkin, Sinéad Cusack, Hanns Zischler, Jochen Horst, William HootkinsObsahy(1)
Snímek scénáristy a režiséra Andrewa Birkina CEMENTOVÁ ZAHRADA je adaptací známé novely současného britského spisovatele Iana McEwana. Mysteriózní a místy bizarní příběh, vyprávěný z pohledu pubertálního chlapce, překvapuje svou originalitou, otevřeností a dokonalým zvládnutím látky. Zachycuje situaci čtyř sourozenců, kteří v osamělém domě po náhlé smrti otce pohřbí ve sklepě do betonu zemřelou matku, aby mohli zůstat pohromadě jako "páni" domu a neskončili v sociálním ústavu. Děj se odehrává v několika horkých letních týdnech v nevábném prostředí zanedbané periferie. Všudepřítomná atmosféra zmaru a nehybnosti obklopuje dětské postavy, které prožívají zcela všední, drobné epizody. Musejí se však vyrovnat s obrovským vnitřním tlakem, s nelehkým údělem dětství a puberty. Nejstarší sourozenci, Jack a Julie, nakonec dospívají ke incestu (krvesmilstvu), přičemž si uvědomují, že se tím uzavírá patrně nejvýznamnější etapa jejich života. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (165)
Málokdy se stane, že filmové zpracování předčí knižní předlohu - nicméně tohle je tento případ. Andrew Birkin citlivě vypustil pro mně nekonzistentní epizodu románu a dokonale podkreslil magickou atmosféru díla ..a ta Charlotte Gainsbourg, uff, ta nebyla nikdy tak okouzlující a uhrančivá zároveň jako zde, v betonové zahradě. ()
Od Iana McEwana jsem něco málo četl a bavilo mě to. Především hloubka psychologie jeho postav, kterou dokázal vždy skvěle popsat, byla obdivuhodná a vtahující. Ať už postavy řešily nějaké banality, či extrémní situace, vždy bylo zajímavé pozorovat jejich vnitřní svět a vývoj. Proč se tak rozepisuju u knih autora předlohy? Protože to stejné mi přišlo jako hlavní plus filmu Betonová zahrada, který je další filmovou adaptací jeho knihy. Námět silného příběhu je dostatečně známý: čtyři sourozenci ve věku zhruba deset až dvacet let zatají smrt svých rodičů, aby je nesebrala sociálka. Téma jako stvořené pro ponoření se do psychologie postav. Režisér Andrew Birkin stvořil komorní snímek o pár postavách s velmi dusnou atmosférou jednoho horkého léta. Počasí je spalující, situace někde mezi beznadějnou a zoufalou a čtyři mladí hrdinou se s tím vyrovnávají každý po svém. Herecké výkony jsou přesvědčivé a vůbec celý snímek na mě působí hodně autenticky. Je to další z řady filmů, na kterém lze ocenit kvalitu všech složek, fungující celek a přesto z něj nebudete mít dobrý pocit. ()
Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. ()
Tohle je hodně silný, i když sledovat takovej film je psychicky docela náročný. Obrazově vytříbenej snímek plynoucí v pomalým tempu, plnej působivých scén a s dotaženým stylem. Prostředí domu na periférii i jeho postindustriální okolí dokonale souzní se zamlženou, lehce snovou atmosférou, která výborně koresponduje s obtížně uchopitelnými motivy filmu. Velkej film. ()
Kdyby to šlo dala bych těch hvězdiček ještě víc. Tenhle film do vás doslova vroste,stejně jako kniha-ta ale dává větší prostor fantazii. Citlivé téma podané citlivým způsobem,navíc s nenápadnou kamerou,která nepůsobí nijak rušivě a ukazuje záběry stylově i umělecky vytříbené,což je navíc umocněno dobře vystavěnou scénou. ()
Reklama