Na lavici obžalovaných justícia

Slabota. Vytáčali mňa nesympatickí herci (Wehrenberg) a hlavne pokus o mysteriózno s tou podivnou skvadrou, ktorá sa sudcom zjavovala v snoch vždy deň pred rozsudkom. Ani samotné prípady nie sú moc napínavé a jedná sa skorej o priemerný televízny seriál. Na druhú stranu je tu ale ukázaná skorumpovanosť úradov a úloha bývalých komunistov a eštébákov, ktorí sa po roku 1989 voľne integrovali v novom režime. (02.08.2014)

Jasně, česká justice není žádný zázrak a ukázka soudního rozhodování + vypíchnutí několika zajímavých judikátů je určitě záslužná věc (za to dva body). Zasloužila by si ovšem výrazně lepší zpracování - dialogy a vůbec scénář jako celek čiší takovou naivitou, že mi bylo až stydno (a to technické věci jako je hudba, kamera a střih opomíjím...). A proč tam sakra pořád byl ten orel, nebo co? A soudce v jeskyni??? (27.12.2009)

Neprávem pozapomenutý seriál z dob, kdy ještě Česká televize byla schopna produkovat díla hodná veřejnoprávní televize. Krásná sondáž do dob, kdy jsme si museli zvykat na státní zástupce chránící mladou demokracii a zapomenout na prokurátory chránící socialistické zřízení. Často byl problém si na to zvyknout, když to byli jedni a tíž lidé... pánové Špalek a Wehrenberg byli sympatičtí, Jan Novotný jako vždy perfektně civilní s oduševnělým projevem. Jan Teplý se opět role záporáka zhostil s grácií sobě vlastní. Jaroslav Sypal byl tradičně naprosto příšerný. Příjemná hudba. Panstvo Munzar, Medvecká, Konvalinková krásně předvedli, že nomenklaturní kádři se umí pohybovat i v novém prostředí a podmínkách. (25.06.2016)

Tenhle seriál běžel právě v době, kdy jsem dobýval svou alma mater. Tudíž jsme s kolegy velmi živě a v míře neúměrné kvalitě seriálu jako takové rozebírali jeho "odbornou" stránku, jakož i chyby, které se v něm vyskytovaly. Díky tomu k němu mám poněkud shovívavější vztah, než si zaslouží. Výborně to vystihl sportovec, jen bych ho opakoval. (02.01.2017)

Nedoceněný příspěvek České televize k temnějším stránkám polistopadové skutečnosti je právě tak rozporuplný jako ona sama. Snaha - místy i velmi úspěšná - postihnout jak odborná, tak zejména mravní dubióza této části našeho veřejného života sice v některých případech jde k podstatě věci, ale právě tak často sklouzává k neorganickým mystickým vsuvkám, agitačním zkratům, černobílému vidění a planému prvoplánovému ideologizování. Poslední sklon jakoby byl přes kopírák opisován z předlistopadových dotazníků. I tak se ovšem jedná o alespoň náznak snahy oprostit se od překvapivě rychle naduřelých nových frází. Asi nejpravdivější je anatomie justičního mládí: poučeno nakaženou předlistopadovou rutinou starších, vyznačuje se i ono mravním a hodnotovým nihilismem cynismem. Druhým projevem agitačního sklonu jsou některé možná dobře míněné, ale v kontextu veřejného povědomí až neskutečně pohádkově působící judikáty. Existence takových soudců (Monika Křikavová) i judikátů je nezpochybnitelná; co však zůstává nejasným, je jejich skutečná váha v mase desítek a stovek tisíců ročně vynášených pravomocných i nepravomocných judikátů. A tak nabídnuté odpovědi na jeden druh dotazů automaticky indikují další, ještě hůře zodpověditelné otázky. (12.09.2007)