Tiene zabudnutých predkov

Východné Karpaty – kraj zabudnutý bohom aj ľuďmi. Jedným z množstva etník žijúcich na tomto území sú Huculi. Nimi obývaná dedinka uprostred lesov je dejiskom etno - balady o nenaplnenej láske s hororovým nádychom. Prostredie: strmé zrázy divokých hôr, temné lesy, vetrom a hmlou šľahané poloniny (horské lúky), na ktorých sa pasú stáda oviec. Dedinky s blatovými cestami, drevené pravoslávne kostolíky. Pohanské povery sa miesia s hlbokou zbožnosťou. Všetko v kolobehu ročných období. Dej je svojráznym obrazovým prepisom poviedky ukrajinského klasika:básnika Mychajla Kocjubynského. Obživnuté ľudové zvyklosti sú krásnou poctou miestnemu folklóru. Obrazovo nesmierne sýte a uhrančivé dielo, hudobne bohaté a zároveň prekvapujúce (balkánska divokosť sa v huculských ľudovkách snúbi s východnou zádumčivosťou). Častý kontakt so smrťou, preklínanie, ohováranie, bláznivosť, láska, podvod – to všetko nachádza odraz v „jednom z najbarokovejších filmov kinematografie“, ako ho označil ktorýsi francúzsky kritik. Skvost, ktorý treba vidieť !!! (18.05.2006)

Pravda, některé psychedelické výjevy mi přišly poněkud za hranou uměleckého hraného dokumentu s baladickým hraným příběhem (hned se mi připomněl Nikola Šuhaj a čarodějnice, a říkal jsem si, proč jen ti lidé jsou tam v těch horách pořád takoví tragičtí, že jsou to samé balady, a žádné romance? Četl jsem Haličské povídky od Stasiuka, ale pořád je to jen popis, nikoliv vhled do těch tragických duší.) Ale celkově se mi líbily všechny ty národní i místní zvyky (ačkoliv - i v českých zemích se rozhazovala mouka proti meluzíně), podané daleko živěji než od Plicky, dokonce i ten jemný, satirický tón vůči všem, kteří si myslí, jak si koupí Boha a že stačí na Vánoce zajít do kostela a rozhodit pár zlaťáků. Je to v jistých částech hodně poetické, to se mi líbilo rovněž, a také jisté zkrácené podání života pastevců v horách. A že je to zpěvné? Původní liturgie sv. Jana Zlatoústého, jak ji převzala a chrání pravoslavná církev, je zpívaná, bodejť by to ty lidi za těch x set let neměli v krvi. Ty folklorní věci jsou ale podané poněkud k divákovi nevstřícně - s tou magií se tam nepracuje od začátku, nebo ne alespoň v takové míře, aby to v určité chvíli nevyznělo jako pěst na oko. A ten konec měl znamenat, že se Ivanovi mohlo narodit šest dětí (nebo kolik jich tam za tím oknem koukalo), že jde o nenarozené děti? Každopádně jsem rád, že jsem to viděl a někdy se na to podívám docela rád znovu, jen si dostuduju magická lidová zaříkávadla huculského lidu, abych přesněji pochopil ten konec plný magie a zaříkávání. Jinak hluchoněmý blázen, který není blázen, mi přijde jako Ivanův anděl strážný, a jak tu ostatně někdo píše, ano, Ivan se vrátil k Bohu a je znovu vzkříšen a účastní se u Boha svatby (viz Nový zákon). Což se mi mimochodem také dost líbilo, to na víře postavené směrování filmu i života. A ještě jsem zapomněl na symboliku - některé obrazy sice jsou klišé (otázka zní, zda byly klišé v roce 1964), ale jiné jsou zase veskrze originální, třeba větvě stromu coby žíly lidského těla. (16.08.2022)

„Bůh jim nedal potomka a Palahna se dala na čáry.“ A tímhle krokem začalo definitivně šplouchat na maják oběma…Opravdu roztodivná podívaná. Kolega Macejko ji shrnul vtipně a vlastně docela přesně…ale není to úplně fér. Film totiž má několik nesporných kladů. Zajímavě přibližuje folklór náhledem na zvyky a hudbu (spousta písní), nabízí hned několik působivých scén (za mě by to byly třeba „okno“, „kouzelná bouře“ či „iluze v lese“), výraznou kameru (netypické snímání je ozvláštňující), spoustu barev a nápadité kostýmy. Jenže superlativy už nemůžu plýtvat ohledně postav (prakticky všem „hrabe“, nejvíc pak hlavnímu hrdinovi) a především „děje“. První cca půlhodina snad ještě může připomínat netradiční ruskou verzi Romea a Julie, ale potom se z toho vyvine něco úplně jiného, velmi zvláštního a nesourodého. Prapodivné vedení kapitol (epizodičnost pak jen přispívá k roztříštěnosti děje), pochybné závěry scén, díky čemuž některé zcela vyznívají do ztracena (bez pointy), a konec je už pak čistá anarchie beze smyslu. Celkově slabší průměr. (07.06.2020)

Pokiaľ sa chcete dozvedieť niečo o ukrajinskom/arménskom/gruzínskom folklóre, pozrite si buď dokumenty, alebo filmy Sergeja Paradžanova. Netvrdím, že to druhé bude zábavnejšie. Najmä preto, že si pri sledovaní filmu uvedomíte, že ho treba vidieť na veľkom plátne a akože ho na ňom asi nikdy neuvidíte. Naše klubové kiná si na starého majstra nespomenú, ale keď už otvorili ten IMAX s 3D, tak mám hneď prvý tip.....Príbeh je jednoduchý, ale emocionálne silný, pre mňa však prekvapenie prišlo s gradovaním vizuálnych hrátok kamery a mizanscény. Je to zvláštny termín, ale myslím, že výstižný. Určite diváckejšie, ako Farba granátového jablka. Sto percent sa dá udeliť iba po zážitku na veľkom plátne, takže bohužiaľ. (12.06.2015)

Zvláštní lyrikou prodchnutá novela největšího ukrajinského spisovatele Mychajla Kocjubynského a zřejmě nejlepší ukrajinský snímek všech dob. Expresivní uchopení snímku je dovedeno k dokonalosti, nezastavitelná ruční kamera snímající autentickou folklórní směs, experimenty s barevností, lidová i umělá hudba, společně s věrným zobrazením světa Podkarpatské Rusi na přelomu 19. a 20. století asociující magické huculské prostředí - jsou bezesporu tím hlavním v celém snímku. Příběh je podáván epizodicky, náznakově, ovšem ani zde se nezapře majestátní osudovost a nesmlouvavost baladického vyprávění východoslovanského světa. (15.11.2006)