Organ

Organ je především velmi pomalý a tíživý. Podobně jako Krejčíkova Polnočná omša zachycuje Slovenský štát a to dost syrově. Patří taky ke skupině filmů z šedesátých let jako byly Démanty noci anebo Kočár do Vídně a řada dalších shodných ve snaze o zachycení nestandardního osudu jedince v klamném prostředí mimo válečnou frontu, jeho morální poklesky a váhání. Co mi na Organu vadilo nejvíc byla snadnost kontrastu světské a posvátné, duchovní, katolické. Když je kamera jak od Saschy Vierniho a zní do toho the best of Bach, nespletete se. To mi vadí i ve spoustě jiných filmů: “bacha, teď jsme duchovní”. Pärt, Bach atp. Vadila mi taky ta část Bednárova scénaristického stylu, která vytvářela podobně jako v Slnku anebo později, úpadkově, třeba v Kamarátkách: uměle vpravené vedlejší teorematické postavy - neživotné, blbé. Zde pijan. Nejkrásnější na Organu byla kamera. (13.02.2016)

,,PRIPIJEME SI?" ,,ALE TO NIE JE BOROVIČKA." __ Áno, všímal som si dej, avšak hneď od začiatku ma očarovalo neuveriteľné čiernobiele vizuálne vyznenie a pútal som sa predovšetkým na neho. Môj menovec Szomolányi podal pravdepodobne najlepší kameramanský výkon v doterajších dejinách slovenskej kinematografie a vo svojej dobe sa mohol radiť ku svetovej špičke. Občas mi - aj vzhľadom na trochu podobný námet - nešlo nespomenúť si na Kamińského prácu v ,,Spielbergovom zozname" . Prečo však priemerné hodnotenie? Postupne ma to nejako začalo uvanovať a prestalo zaujímať, aj keď som film samozrejme dopozeral dokonca. ,,Organ" rozhodne nie je pre každého, vyžaduje silnú divácku sústredenosť a takisto isté navnadenie, pritom ja som ho pôvodne vôbec neplánoval zhliadnuť. Rád si ho niekedy pozriem znovu a potom prehodnotím svoje terajšie rozhodnutie. (361. hodnotenie, 31. komentár k filmu) (08.07.2015)

Haničku Maciuchovou jsem zpočátku vůbec nepoznala. Vcelku příjemný snímek, který v poklidném tempu odkrývá něco ze stylizoaného klášterního života, kde se mniši chovají a modlí, jak by se mniši nikdy nechovali a nemodlili. Ale to překvapivě neruší hlavní poslání a to je otázka, kam až je možno jít při pomoci bližnímu. (11.11.2014)

Po znamenitém Slnku v sieti, přichází druhý snímek, který je společným dílem režiséra Štefana Uhera, scénáristy Alfonze Bednára a vynikajícího kameramana Stanistava Szomolányiho. Vznikl tak dramatický příběh z období 2. světové války o prchajícím polském vojenském zběhovi, který se ukryje v místním klášteře a vydává se mnicha Félixe, kterého zabila nášlapná mina...Postupně se otvírají různé charaktery lidí...Hudbu Johana Sebastiana Bacha vybral a nahrál klavírní a varhaní virtuoz Ján Zimmer, který skládal i filmovou hudbu. V roli mnicha Félixa hrál neherec, student konzervatoře Alexandr Březina, stejně tak i regenschori Bachňák byl neherec František Bubík, varhaník z Bardějova. To rozhodně snímku prospívá, kromě samých neherců jsem zaregistroval jen krásnou dvacetiletou Hanu Maciuchovou, která se nenechala dabovat a roli sama slovensky namluvila. Organ byl zrovna i její první filmová role. Film získal foku 1965 na Mezinárodním filmovém festivalu v Locorne cenu poroty, která v té době byla největší ocenění pro slovenský hraný film. Ovšem bolševikům se opět ve filmu "něco" nelíbilo a počátkem 70. let šupli Organ do trezoru, aby se do distribuce dostal až v trochu již odlehčeném roce 1987. Je to film vysílaný v širokoúhlým kinoformátu, kde nádherně vynikne kamera zachycující gotiku v kostele, podpořující geniální varhaní Bachovou hudbou. Ovšem není to film pro každého, je určený spíše náročnějším divákům. (27.02.2011)

Divácká zkušenost je nadmíru náročná, nepřehledná, nezajímavá. Ale samozřejmě lze celý ten negativní zážitek opsat samými chvalitebnými výroky, jako například v kontextu příprav na Obchod na korze, v linii slovenských prvenství. Ale už tehdy se psalo, že jde o film nadmíru slovenský a slovenštější než cokoli, co vzniklo v minulé dekádě. Což lze ale také číst jako interní film, který je natolik svojský, že má jen velmi omezenou možnost komunikovat byť jen se západní polovinou republiky. Tak či onak je Organ důležitým mezníkem v širším tématu zobrazování Slovenského štátu. Divák doposud konfrontovaný maximálně Romeem, Julií a tmou bude zmaten. Konečně, i pro zdejší debutantku Hanu Maciuchovou, byla účast v produkci tohoto druhou slepou větví. (02.02.2021)