Ruská archa

Sarkastický Francúz sa prepadne z inej doby priamo do Ruska, s údivom si okamžite osvojuje tamojšiu reč a spolu so svojím sprievodcom - kameramanom sa prechádza archou ruských dejín. Cestou jednotlivými miestnosťami, či historickými obdobiami dáva nevyberaným spôsobom riadne zabrať do seba zahľadeným, dumkovo-clivým a zachmúreným no predsa hrdým a s obdivom k Západu vzhliadajúcim Rusom. Je priamočiaro drzý, všeličo ho zaujíma, zapletie sa nevyberaným spôsobom do akejkoľvek sitácie, rozhovoru a pri konci si dobre zatancuje. To všetko a ešte omnoho viac v petrohradskej Ermitáži. Pôsobivé poetické obrazy natočené v jedinom uchvacujúcom zábere potešia oko cinefila, hádanie mierne zašifrovaných odkazov na postavy a situácie dejín matičky Rusi zaujmú záujemcov o históriu. Určite film, ktorý stojí za zhliadnutie, vyžaduje si však pozorného a oddýchnutého diváka. (22.10.2004)

Malý průvodce velkou Ermitáž je bezesporu výborný nápad, ale snímání zvuku, při němž většině není rozumět, je možná zajímavý umělecký záměr, ale stačilo by, kdyby nám Sokurov předvedl, co pěkného ho to napadlo, a pak by se pokorně vrátil ke klasickému zvučení filmů. Tohle je bohužel škaredá piha na pěkném filmu. (17.02.2020)

Ta idea jednoho záběru je úžasná a tvoří vlastně 80 % mého hodnocení, ne li víc. Bylo dosti zábavné sledovat nervózní a nejisté komparzisty. Rovněž mě fascinovala odvaha tvůrců po hodině dřiny do záběrů dosadit partu dětí a ještě jim do úst vložit několik replik. Načančaný Francouz byl fajn. Ale jinak teda....uff....nabízí se mi taková otřepaná replika typu "film pro film" a podobně. Taky otázka, jestlipak je to pro takového "normálního", "intelektuálními" filmy nezasaženého, diváka úplně koukatelná záležitost ( moje maminka se na to přestala dívat po první minutě). Film de facto úplně o ničem (snažíc se být o všem), o funkčnosti na diváka bych snad mohl taky polemizovat. Sporadická návaznost a smysl velké části dialogů, místy velmi okatě slepá ( nebo ušně hluchá?) místa, to by se snad dalo vzhledem k sympatickému a zajímavému experimentu omluvit. Na to, abych si s úsměvem lebedil při nekolikakilometrové cestě kameramana jakýmsi ruským muzeem, ale asi nejsem tak filmově ( nebo i historicky) protřelý. A to, že byl poslední pohled ze dveří vskutku mňamózní, mě z křesla nevytrhne, to se spíš pak povedlo závěrečným titulkům. (02.11.2007)

Nemám moc ráda fresky, ale tento snímek byl rozhodně zajímavý svou zvláštní atmosférou. Trochu jsem se ztrácela v letopočtech i v osobnostech, ale zato jsem si libovala v tom šumu, těkavosti, měla jsem pocit, že i já jsem se vmísila do davu těch lidí, že i já se účastním toho překrásného plesu. Zajímavé bylo, že ač se po chodbách Ermitáže pohybovali jenom samí bohatí lidé, myslela jsem i na ty chudé, kteří žili v oněch dnech a o kterých nepadlo slovo, ale bylo to tam - v tom zvláštním smutku, který film provázel, smutku osudů ruských velikánů i Ruska samotného. Opravdu zvláštní, i když jen na jedno podívání. (01.03.2009)

Můj třetí Sokurov. Největší výtka: děsivá konformnost. Takové to „umění velkých peněz“ - ono když na něčem participuje pár desítek tisíc lidí včetně institucí jako jsou orchestry, nic reformního z toho vylézt nemůže. Přitom jsem měl za to, že právě Sokurov musel bojovat, aby vůbec mohl mluvit o čem chtěl. Zřejmě se to ale nevylučuje, ba naopak – když už je to takovému člověku umožněno, o to horlivěji šlape brázdu. V Ruské Arše vládla názorová beztvárnost, naprostá ohebnost co se týče traktování politiky, mělkost – takové to „ach ano, kam to spějeme“ anebo „ach ano, kde jsme to byli“... Velmi konformní byly i vhledy do jednotlivých epoch – jemného Mikuláše II. s andělskými dcerkami jsem už viděl v americké produkci Rasputina. Ale otázka se skrývá ještě za tím: PROČ to vlastně točit? Ano: Pro Poklad Anežky Ruské... To je to... A pohonit si ego nad tím to celé zorganizovat. Jediné co mě zaujalo a přišlo mi nové bylo vytrvalé vědomí „sbohem Evropo“. ** (14.07.2015)