Réžia:
Alexandr SokurovScenár:
Světlana ProskurinaKamera:
Tilman BüttnerHudba:
Sergej JevtušenkoHrajú:
Sergej Drejden, Maria Kuzněcova, Leonid Mozgovoj, David Giorgobiani, Jelena Rufanova, Alexandr Razbaš, Viktor Michajlov, Helga Filippova (viac)Obsahy(1)
Neznámy francúzsky aristokrat z 19. storočia sa prechádza po majestátnych chodbách Ermitáže a stáva sa našim sprievodcom po slávnej histórii veľkého Ruska. Stretáva rôzne postavy ruských a európskych dejín, zoznamuje nás s ich osudmi a predstavuje mnohé majstrovské diela svetového umenia . Spolu s ním sa môžeme kochať krásnymi obrazmi, farbami a hudbou. Po chodbách slávnej galérie pláva archa , pomocou ktorej sa dostaneme až k tajomstvám ruskej duše. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (103)
Chápu, že někteří lidé jsou z Ruské archy nadšeni. Dokonce si umím představit i takové, pro které to bude nejlepší film jejich života. U mě to ale narazilo na problém nepříliš rozsáhlé znalosti ruských dějin. Po formální stráce je ovšem toto dílo fascinující, člověk si říká - to se ta kamera opravdu vydrží bez zastavení proplétat mezi těmi šílenými davy? A skutečně vydrží. Škoda že tématem mi to příliš nesedlo. Když si představím, že by někdo to samé natočil o českých dějinách, uvědomím si, jak moc musí být Rusové na tenhle film pyšní... ()
Oko kamery rozvážně, aniž by se zastavilo, proplouvá spletitými chodbami a sály Ermitáže, které se pro tu chvíli skládají v mystický labyrint času. Pomalu se noří do zákrutů ruské historie, mezi věčné obrazy v galeriích a lidské přízraky, které se proplétají mezi tím, co přečká jejich pinožení. Kamera jako by z oslňujících i zašlých míst, která navštěvuje, vyvolává (d)ozvuky dějin. Ševelení. Hlasy. Vrzání parket. Ozvěny kroků v rozlehlých prostorách. Přibližování a oddalování obrazu transfokátorem během nepřetržité jízdy, vytváří dojem závrati z času. Dějinné okamžiky se vzájemně prostupují, neboť jsou na sebe vrstveny nelineárně, náhodně. Rozlišení na minulé, přítomné i budoucí ztrácí na významu. Důležité historické momenty (je-li vůbec na místě mluvit o momentech) se potkávají s každodenností - a často je oddělují pouze jediné dveře. V jedné místnosti probíhá ceremonie s carem a perskými velvyslanci, v jiné si současní lidé prohlížejí exponáty, tu se tančí valčík, tu mašírují vojáci, tu šlechtična utíká zasněženým nádvořím vstříc mlze, z níž se vynořila. Zástupy lidí mizí v nenávratnu, jejich věčnost však zůstává v obrazech, sochách a hudbě, v tajemných, zasmušilých chodbách s prázdnými rámy, v každém koutu i kusu nábytku. Ačkoli se zdá, že Ruská archa nezastavitelnému plynutí času odolává (a v jistém smyslu opravdu ano), je mořem času unášena dál a dál... A právě toto závěrečné nahlédnutí bergsonovského trvání v sobě skrývá nebývale očistný a osvobozující potenciál. ()
Strhující, pohlcující a originální (ne samoúčelně) připomenutí dobrovolně polozapomenuté minulosti krajiny, která několik posledních staletí roste do šířky, nikoliv do výšky, se zaměřením na historii nahlíženou očima vládnoucích vrstev (jedno vzpomenutí na strádání prostého lidu během obléhání Leningradu působí skoro nepatřičně), patří k nejambicióznějším projektům evropské kinematografie posledních let a zároveň k dalším důkazům Sokurovova ojedinělého nahlížení na okolní svět, jež vskutku netrpí nadbytkem zemí tak těžce zkoušených a přitom (proto?) tak upřímných v následné filmové sebereflexi (vzpomeňme alespoň Pubertu); apendix: po skončení jsem si celý film pustil ještě jednou, rychloposuvem – úžasné! 80% ()
Opulentná forma, trýznivý obsah. "Ó, aká krásna hudba znie zdiaľky! To určite zložil nejaký Nemec? Nie, zložil to Rus! Glinka!"... "Pozrite na tú krásnu sochu, to určite vytesal nejaký veľký Európan! Nie, nie, bol to Rus."... "A tie obrazy. Iste talianski majstri. Ale kdeže, to namaľovali Rusi"... Nuž, týmto filmom si podľa všetkého mužici chceli kompenzovať svoj komplex menejcennosti, avšak s diskutabilným výsledkom. Ťažko stráviteľný a často otravný epos. V poriadku, kostýmy, interiéry a kamera úžasné. Forma natočenia na jeden záber vskutku unikátna. Môj obdiv patrí kameramanovi, ktorý vláčil celý ťažký aparát 90 min v kuse a po chodbách Ermitáže naháňal trudnomyseľného lunatika na opätkoch. Ale dostali sme sa k tajomstvu ruskej duše? Neviem. Koncentrovala sa ruská duša na bohatých plesoch a večierkoch v krásnych palácoch? Kdeže, ruská duša sedela s červeným nosom v zemljanke kdesi v brezovom lese. ()
Malý průvodce velkou Ermitáž je bezesporu výborný nápad, ale snímání zvuku, při němž většině není rozumět, je možná zajímavý umělecký záměr, ale stačilo by, kdyby nám Sokurov předvedl, co pěkného ho to napadlo, a pak by se pokorně vrátil ke klasickému zvučení filmů. Tohle je bohužel škaredá piha na pěkném filmu. ()
Galéria (24)
Fotka © 2001 Copyright by Hermitage Bridge Studio
Zaujímavosti (9)
- Ruská archa je prvním nekomprimovaným snímkem natočeným v kvalitě high-definition na přenosný systém s pevným diskem, a nikoli na běžný film nebo magnetický pás. (Hans.)
- S přispěním celého štábu a hlavně režiséra a kameramana se natočení na jediný záběr podařilo až na třetí pokus. (Kamkon)
- Film se stal zcela nečekaně komerčně úspěšný i v USA. (Hans.)
Reklama