Na dotyk

Když je vztah osobním nebezpečím a myšlenka na vážnější závazek najednou nepříjemná. Nichols umí nasadit do hlavy nesnesitelného brouka nejistoty a nevědomosti nad drahými polovičkami a rozeznívá tak alarm nad smyslem jejich hledání. Někdy prostě nechcete vědět o tom druhém všechno a až minutu po dvanácté vám dojde, co bylo tím klíčovým aspektem vašeho citu. Záhadnost toho druhého. A pak už je pozdě na to chtít se vyvarovat všech krutostí, protože ať teď řeknete cokoli, nic už nebude jako dřív. Ztratíte se a přitom budete stále stejně blízko. Na dotek - ale bez něj. Pocitový dryák, ale filmová dokonalost. (17.07.2005)

„Nepáčil sa ti ten sendvič?“ – „Bol rybací. Nemám ich rada. Čúrajú si do mora.“ – „To aj deti.“ – „Ani tie nejem.“ Poznáte situáciu, keď kráčate preplnenou ulicou a zrazu sa oproti vám z davu vynorí osoba, vaše pohľady sa stretnú, nikdy ste sa predtým nevideli, ale niečo medzi vami zrazu preskočí a ako sa tak k sebe približujete, vravíte si v duchu „nesmiem sa usmievať, nesmiem sa usmievať“, ale čím viac si to hovoríte, tým zdobí vašu tvár čoraz širší úsmev. Nestáva sa to často, niekomu možno ani raz, ale ak predsa, je to tak trochu ako zázrak, hneď vám vylepší aspoň polovicu dňa. Bojím sa ale, že podstatná časť tohto filmu už taká povznášajúca ani magická nebude. (01.11.2005)

Mám rád takováto komorní dramata, kde je hlavní charakteristikou postav jejich krutost a bezcitnost. Tento film takový je a je opravdu výtečný. Vynikající scénář s naprosto přesnými dialogy a vykreslenými postavami a s ještě lepší režií. S hereckými výkony to je ale tak půl na půl. Clive Owen zde podává zatím svůj nejlepší herecký výkon ( i když on nám toho ještě předvede hodně) a Natalie Portman za ním nijak nezaostává. Rozpačitý pocit jsem měl ale ze zbylých dvou. Julia Roberts nehrála špatně, ale držela se až moc při zemi a měla rozhodně navíc. Totálním zklámaním byl pro mě ale Jude Law, který IMHO tuto roli naprosto nezvládal a to jsem právě od něj očekával výkon nejoslnivější. I tak je to ale působivý film, který by si příznivci dramat a romantiky neměli nechat ujít (27.11.2005)

Analytická geometrie v londýnských interiérech, kde každý tupý úhel ostře zraňuje. Divadelní hra zůstála konverzačním psychologickým dramatem. Herci odříkávají své afektované dialogy a ze všech pórů dýchá chlad......... A přesto málokterý film dokázal říct o napětí mezi břehy pravda a láska víc. Je to krutá amorální pohádka s poučením, že lež má sice krátké nohy, ale může zajít daleko.............. A čtyřčlenné angloamerické souhvězdí funguje jako team i jednotlivě. Okouzlující slaboch Juda Lawa zápasí o nečitelnou fotografku a zdánlivě nekomplikovanou striptérku s pragmatickým, ale vášnivým chirurgem Larrym v silném podání Clivea Owena. Tyhle figurky hrají krutou hru samy se sebou i s divákem, pád do temnot otevírá staré jizvy i Pandořiny skřínky, aby zanechal nejdříve vztek a bolest, poté hořkost, lítost a nakonec prázdnotu a tmu, kterou ani rozsvícená lampička nezažene. P.S. Ten první záběr za doprovodu songu Damiena Rice Blower´s daughter, kdy se k sobě v oceánů lidských duší houpavě přibližují Law a Natalie Portman, je jeden z těch, který mám v mysli vypálen jako cejch. Kdo nezažil zázračnou osudovost letmého setkání, nepochopí... (24.04.2007)

Do předvčerejška zněl můj plán tak, že kdybych někdy ulovil zlatou rybku (což se stane dost stěží, protože nerybařím), jedno ze třech přání by určitě a na tuty bylo, aby mi Nathalie Portman udělala striptýz a zatančila na stole. Po tomhle bijáku je mi jasné, že dalších přání bude muset padnout na bryndák, protože to bylo ještě horší než jak jsem si představoval... No a když už tu šupinatou cácoru budu držet pod krkem, do třetice všeho chlapského bych si přál, aby tu celou show fotila Julia Roberts. Ta se mi totiž nikdy (to nikdy myslím vážně) nelíbila tolik, co tady. Výborná herecká sebranka, skvělý nápad a dialogy vybroušené jako ten nejčiřejší diamant, to jsou přednosti filmu, který jsem cítil tak blízko, jakoby byl na dotek. (05.03.2013)