Oči čierne

Michalkov neměl na vybranou s obsazením hlavní role. Pro Rusko typickou postavu zbytečného člověka vytvářel Mastroianni po Itálii a vůbec po Evropě celý život. Stejně tak dámě pro klobouček do bahna v bílém obleku může nakráčet jedině Mastroianni, kdokoli jiný by zapomněl minimálně na přiložení květů. V nejvnímavějších lidských letech, tedy teenagerovských, mi ta scéna připadala jako vrchol romantiky. Věřil jsem, že je snem mnoha žen, aby jim někdo někdy v životě přinesl klobouček z bahna a zároveň je snem mnoha můžu, aby jim okolnosti, vítr a bahno daly příležitost takové gesto učinit. Vnímání romantiky se však vyvíjí, dnes už vím, že co je skutečně romantické, drtivá většina odsoudí jako psycho. (16.01.2011)

Po stránce formálního zpracování určitě vytříbená záležitost. Tohle je zralá a kvalitní filmařina, Michalkov tam má přesně to, co mít chce, a při výrobě filmu se tak sešly tři výrazné osobnosti. Jenže ať o tom uvažuji, jak chci, na víc jak 3* to nevytáhnu. Příliš mnoho Michalkova na úkor Čechova. Filmu schází větší spád, víc humorných situací, větší dramatičnost. Je to dlouhá melancholická procházka, byť je stále na co se dívat. Ale 3* vůbec nejsou málo a rozhodně nenaznačují, že snímek nestál za zkouknutí. Tak, jak už bylo v některých komentářích konstatováno, Oči černé v Michalkovově podání silně připomínají Felliniho tvorbu, především ta italská část. Michalkov je ale přece jen narozdíl od Felliniho méně manýristický. Celkový dojem: 65 %. (22.02.2014)

Nikdy jsem moc nechápal označování Juraje Jakubiska za Felliniho východu, já bych ho viděl právě v N. Michalkovi (i v návratech jakoby do světa dávného dětství a snové minulosti, případně správně sympatické jisté adoraci lenivosti). Přesto si myslím, že jeho interpretace Čechova je spíš postmoderní variací na něj, (30.03.2011)

Úchvatná studie nezodpovědného dětinství, směšné roznětky utrpení dvacátého století. Ústřední antihrdina, přesvědčivě ztvárněný Marcellem Mastroianim, jenž ze svých dosavadních masek extrahoval vše labilní, neklidné a úzkostné a slil tu strakatou spěž ve vydluženou formu kluka honícího obruč, se na trpícím jevišti Života, který uhořívá bezohlednou péčí parazitů, protahuje a pohrává si s možnostmi změny. Neriskuje nic, než vlastní život, který ani nemá, svádí a trýzní němé děvče, uzavřené do rytmického odehrávání se, a nakonec ji zanechává nabalzamovanou drůbeží mastnotou na mučidlech jakési pohozené gubernije, jedněch přesně vyměřených ruských jatek. Tato odvyprávěná slabost nakonec nemdle osvítí přelévající se vlnky špíny moderního věku, kde jde jen o to nasytit tu božskou potřebu zrnka pomyslné duše v zrezlém kahanci těla, a drama jemné veřejné operace, protkané trochu nemístným symbolismem, se zvrátí v moralitu. Ale v moralitu skutečně živou. (17.03.2018)

Ani silná trojka Čechov-Michalkov-Mastroianni nezabránila tomu, aby som sa chvíľami netopil v záplave dialógov, ktoré nemali šancu ma zaujať. Oceniť môžem vykreslenie dobovej atmosféry, presvietené obrazy, ktoré mi pripomenuli Sladké hry minulého leta a postavu stvárnenú Marcellom Mastroiannim. Očakával som však viac. (11.10.2012)