Valčík pro milión

Venkov dobývá spartakiádní Prahu nespoutaným jazzem, prostotou a nesmělostí. Veskrze banální dílko mě oslovilo již při prvním shlédnutím lehce naivními scénkami nočního vyhrávání na střeše kolejí či na pražských vozovkách, mileneckého tokání v uvolněných socialistických exteriérech či na periferii, kde vyrůstají obludná sídliště, hlídaná sentimentálními staříky s harmonikami… Karla Chadimová a ta muzika ovšem rozptýlily veškeré kouzlo nechtěného a z celého panoramatu zbyly jen ty vzpomenuté vtahující scény, na něž se pokaždé, když se k filmu vrátím, těším nejvíc, a ty písně, na něž se nedá zapomenout, jakkoliv hlavní hrdina vskutku nebyl žádný Armstrong. Pominu-li propagandistickou stránku filmu, dá se mu vytknout více věcí, zvláště příliš omezená délka, která nedala vyznít i ostatním postavám, které tak jen sekundují ústřední dvojici. To mě zamrzelo zvláště u Ráže a Hrzána, jejichž hrdinové by se ve spartakiádním reji mohli uplatnit mnohem výrazněji. Přesto, když motorky ze Strakonic projíždějí kolem Zlíchovského kostelíka, vidím se vždycky sedět omládlý na skále pod sochou svatého Jana Nepomuckého, jak někde za řekou vyhlížím dívku sušící si vlasy… Romantika. (03.12.2017)

Film plný písniček, optimistických úsměvů, radosti a sportovních úspěchů. I to byl život nejmladší generace poválečného Československa, vstupujícího v této době do další etapy národních dějin, vrcholících Pražským jarem a tzv. obrodným procesem. Propastný rozdíl chápání a pojímání historické úlohy v rámci politických proměn padesátých a přelomu šedesátých let je zvláště citelný např. v porovnání s Kohoutovým budovatelským eposem Zítra se bude tančit všude. Fenomén zlatých šedesátých v čele se Šlitrem, Suchým a semaforským humorem je teprve na startu. (14.09.2009)

Chabý děj nedokáže zastřít zoufalou propagandu reálného socialismu, kdy se tvůrci snaží předstírat, že běžné účastnice spartakiády měly garderobu v té době odpovídající leda tak ženské části rodin komunistických pohlavárů a že každý byl s každým kamarád, Praha nebyla permanentně rozkopaná a na domech nestrašilo neuvěřitelně dlouho lešení. To všechno je pravda, nicméně zachycení dobových reálií je k nezaplacení a některé scény jako by si vypůjčili pozdější Starci na chmelu. Úžasné, k jakým štěkům se propůjčili Jiří Sovák a Vlastimil Brodský. A Jozef Adamovič byl v té době cool. (17.02.2013)

Pokud beru Spartakiádu (průvod cvičenců městem a následné cvičení na Strahovském stadionu za přihlížení nadšených jásajících diváků) především jako cvičení a ne jako politiku, zbývá tady mikroskopické množství propagandy. Dá se spočítat na prstech jedné ruky: neónová „zeměkoule“, pípající družice píp-píp-píp-Sputnik a spíše nedopatřením v dálce viditelné zednářské sousoší „Stalinův pomník“ (zednář Stalin byl do žuly vytesán s do očí bijící zednářskou symbolikou pravé ruky skryté pod kabátem). Párkrát zazní v té době běžné oslovení: soudruhu profesore. To je všechno. Jinak je to hezky natočený milostný příběh se spoustou povedených vtipů. Pěkná hudba (filmová i spartakiádní skladby) i obraz hýřící barvami. Skvělý zvuk. Herci výborní. Jsem moc rád, že Adamovič nebyl předabován. (25.04.2021)

Budovatelské namlouvání aneb Můžeš si najít Pražáka, když se ti líbí chuligáni. 1) Inu, jazzový orchestr byl jistě milou změnou oproti budovatelským či folklórním vystoupením jako znaku nové doby. 2) Rovněž potěší pohled na 21letého studenta DAMU Jiřího Hrzána ve své filmové prvotině (Včela), 23letého Jana Přeučila (Pepek) či 37letého Vladimíra Ráže (profesor Zika, který vede výpravu jazzových hudebníků). 3) I dobová pražská Letná a Strahov stojí za zmínku. 4) Ale i tak to víc než jednu hvězdičku nevydá. (28.01.2015)