Nesmrtelná Callasová

Je fajn, že tvůrci se protentokrát vyhnuli obvyklé šabloně zpracovat narození, traumata přetavená ve vítězství, vzlet, pád, případně znovuvzkříšení. Tentokrát nám předestřeli Callasovou už padlou, umělkyni, která přišla o svůj umělecký nástroj – hlas, a přestože je jí jen kolem padesáti let, tak nežije, jen živoří. Ve vzpomínkách na dosti jednostrannou lásku, bez přátel, ve věčném smutku. Svým způsobem je Callasová v pekle. Krátký nádech v podobě nadšeného manažera, který se snaží přesvědčit neskutečně vrtošivou hvězdu k nějaké aktivitě a práci, je opravdu jen kratinký. Callasová je zde nesnesitelná osoba, na druhou stranu se dá i pochopit. Osoba manažera a jeho nezištné rozhodnutí byly dost neuvěřitelné. Snímek neohromí ani neurazí. SHRNUTÍ: Když je dozpíváno. A místo árií je síla už jen na posmutnělé popěvky. (15.09.2021)

Franco Zeffirelli miloval Callasovou. Režíroval její Normu, La traviatu i Toscu. Takže bychom neměli mít etický problém s jeho pohledem na životopis, který jí věnoval. Jeho příběh je metaforou o umělcově upřímnosti. Setkáváme se s pěvkyní v závěru jejího života nad projektem, díky kterému vyvstává množství otázek. Není to dokonalé dílo, ale zajímavý příspěvek k pohledu na hodnotu uměleckého výkonu, operu v televizi, ze záznamu atd. Inspirativní. (14.02.2023)

Každý film s Fanny Ardant je pro mě krásná podíváná, protože ona je krásná. Byla ve 30 letech a je i dnes. Krásný byl i tento příběh dvou zpřízněných duší, bylo dojemné sledovat, co dokáže víra v duši a kvality člověka. Přesně jako když po týdnu zalijete květinu a ona vám znovu doslova ožije. Úmyslně neříkám "zkrásní", protože krásná je pořád, i uvadlá. Ona jen čeká na toho, kdo jí znovu dodá vše co potřebuje k tomu, aby se mohla znovu předvést v celé své kráse a síle. A taková nádherná květina, která se dočkala, byla Marie Callas. (07.03.2008)

Biografický příběh o světoznámé francouzské operní pěvkyni zasazený do Paříže 70. let. Vyhaslá hvězda, stranící se společnosti, se díky svému dávnému příteli znovu postaví na nohy. Po velkém přemlouvání se spolu pustí se do natáčení Carmen. Začátek mě příliš nebavil, ale jakmile začal humbuk kolem Carmen a posléze natáčení, nemohla jsem se filmu nabažit. Ardant je úžasná a Jeremy Irons po jejím boku také zazářil. (26.06.2010)

Nevšední dílo umělecké fikce přerůstá Zeffirellimu pod rukama z holdu mrtvé přítelkyni a obdivované velké umělkyni v obecnější zamyšlení nad mezemi etiky a tvořivosti v umění vůbec. Problém původnosti, imperativ autenticity, láskyplné okovy mravnosti. Aniž konkrétně pojmenoval cokoliv ze soukromí posledních dnů a měsíců umělčina života, otázka, kterou přesto na pozadí virtuálního úspěchu pokládá - děj se odehrává v době těsně předpočítačové, jež jižjiž dohlíží na první videa - je neméně palčivá. Zřejmě přitom zachytil jádro Callasové trýznivých úvah a výčitek svědomí z dobrovolně zmařeného zenitu jedinečné umělecké dráhy velké Řekyně. Fanny Ardantová tu své i tak výsostné herecké umění posouvá do ještě vyšších poloh; v mnoha ohledech se opravdu přepodstatňuje do podoby své velké předlohy a Mefisto Jeremyho Ironse, jemuž jde nepředstíraně i o zisk, i o skutečnou pomoc, není vůbec ďábelský natož pekelný. Zásadová mravnost sice nakonec vítězí, ale je to vítězství, z něhož slyšíme steny skutečné lítosti nad výraznou kvalitou, která má ke skutečnému podvodu nesporně velmi daleko. Mistrovsky natočené scény filmu ve filmu navíc přibližují a obnažují vnitřní svět klasické hudby, který většině současné populace zůstává vzdálen. Hold, který do sebe pojal tolik špičkových výkonů a vrcholné umělecké invence, je vším možným, jen ne jednorozměrovým stopováním mikrokosmu zhrzené divy. Je skutečným zamyšlením nad vznešeným všelidským ideálem, je projevem úcty lidskému géniu vůbec. Přesvědčuje nás tak, že osobnost i odkaz Callasové nejsou prázdnými množinami, ale nadčasovým činitelem, jehož se vyplatí přinejmenším poznat a znát. (18.02.2011)