Nesmrtelná Callasová

Film, který nemá ambice vyšší, než je vzdání holdu operní pěvkyni. Režisér nepředstírá, nesnaží se udělat díru do filmového světa, jen nechává diváka plout v poklidném ději, občas rozčeřeném zpěvaččinými citovými výstupy. Zápletka nic neslibuje, nic nepřináší krom nostalgického úsměvu na rtech diváka, který chápe pocity člověka, jež se snaží připomenout lidem slávu a zásluhy nyní zapadlého umělce. Myslím, že ač jsou tyto filmy málo známé je fajn, že se jim někdo věnuje. Občas sleduji, jak se dnes lidé posmívají umělcům, které kdysi vyzdvihovali do nebes (nemyslím tím Callas) a je mi smutno z toho, jak rychle se zapomíná. (24.07.2008)

Nevšední dílo umělecké fikce přerůstá Zeffirellimu pod rukama z holdu mrtvé přítelkyni a obdivované velké umělkyni v obecnější zamyšlení nad mezemi etiky a tvořivosti v umění vůbec. Problém původnosti, imperativ autenticity, láskyplné okovy mravnosti. Aniž konkrétně pojmenoval cokoliv ze soukromí posledních dnů a měsíců umělčina života, otázka, kterou přesto na pozadí virtuálního úspěchu pokládá - děj se odehrává v době těsně předpočítačové, jež jižjiž dohlíží na první videa - je neméně palčivá. Zřejmě přitom zachytil jádro Callasové trýznivých úvah a výčitek svědomí z dobrovolně zmařeného zenitu jedinečné umělecké dráhy velké Řekyně. Fanny Ardantová tu své i tak výsostné herecké umění posouvá do ještě vyšších poloh; v mnoha ohledech se opravdu přepodstatňuje do podoby své velké předlohy a Mefisto Jeremyho Ironse, jemuž jde nepředstíraně i o zisk, i o skutečnou pomoc, není vůbec ďábelský natož pekelný. Zásadová mravnost sice nakonec vítězí, ale je to vítězství, z něhož slyšíme steny skutečné lítosti nad výraznou kvalitou, která má ke skutečnému podvodu nesporně velmi daleko. Mistrovsky natočené scény filmu ve filmu navíc přibližují a obnažují vnitřní svět klasické hudby, který většině současné populace zůstává vzdálen. Hold, který do sebe pojal tolik špičkových výkonů a vrcholné umělecké invence, je vším možným, jen ne jednorozměrovým stopováním mikrokosmu zhrzené divy. Je skutečným zamyšlením nad vznešeným všelidským ideálem, je projevem úcty lidskému géniu vůbec. Přesvědčuje nás tak, že osobnost i odkaz Callasové nejsou prázdnými množinami, ale nadčasovým činitelem, jehož se vyplatí přinejmenším poznat a znát. (18.02.2011)

Franco Zeffirelli miloval Callasovou. Režíroval její Normu, La traviatu i Toscu. Takže bychom neměli mít etický problém s jeho pohledem na životopis, který jí věnoval. Jeho příběh je metaforou o umělcově upřímnosti. Setkáváme se s pěvkyní v závěru jejího života nad projektem, díky kterému vyvstává množství otázek. Není to dokonalé dílo, ale zajímavý příspěvek k pohledu na hodnotu uměleckého výkonu, operu v televizi, ze záznamu atd. Inspirativní. (14.02.2023)

Filmu nemohu mnoho formálně vytknout, ale musím se přiznat, že jsem od Zeffirelliho čekal více. Jakoby ho jeho obdiv k zemřelé divě svazoval a dělal její postavu strnulou v jakémsi patetickém postoji. Přitom Fanny Ardant i Jeremy Irons hráli na plno. Prostě operní hvězda, která je ochromena obdivem k svému bývalému uměleckému já a sebelítostí, že to všechno netrvalo věčně, mi nepřipadá jako dost silné. Nepochobuji, že Callasová byla zcela pohlcena sama sebou a ztráta hlasu byla jejím koncem a tragédií jako člověka, ale prostě jsem měl chuť vidět, jak k ní někdo přijde, zatřese jí rameny a řekne - prober se, svět se netočí jen kolem tebe, dělej něco a nelituj se, můžeš být užitečná. No nic. Přesto film hodnotím dost vysoko, protože popisuje prostředí, které mám rád a popisuje ho dobře. (02.09.2006)

Biografický příběh o světoznámé francouzské operní pěvkyni zasazený do Paříže 70. let. Vyhaslá hvězda, stranící se společnosti, se díky svému dávnému příteli znovu postaví na nohy. Po velkém přemlouvání se spolu pustí se do natáčení Carmen. Začátek mě příliš nebavil, ale jakmile začal humbuk kolem Carmen a posléze natáčení, nemohla jsem se filmu nabažit. Ardant je úžasná a Jeremy Irons po jejím boku také zazářil. (26.06.2010)