Rekonštrukcia

Aj keď podobné projekty figurujú v dejinách kinematografie pod zvučnejšími menami, nedá sa odobrať fakt, že konkrétne tento pojednáva o citovom martýrstve, až masochizme, ktorý hraničí s neskutočným a vymysleným svetom a to v dosť špecifickom a emotívne korenistom štýle. Začiatok sa ospravedlňuje, že sa jedná o vykonštruovanosť , fabulu, fikciu - tá však v realite naberá dosť zvučný apel a stavia hrdinov tohto príbehu za hranice chápania. Chápanie ich samotných a ocitnutie sa v situáciách necháva diváka premýšľať. Tam kde spí minulosť , borí hrádze prítomnosť a tam, kde je horizont budúcnosti, stojí v závese strach a neistota. Tie sú spúšťačom tohto artovo ladeného dogmatického filmu. Viera existuje , no nemusí ísť vždy iba o vieru ideálov a tu sa naskytá príležitosť pre odvrátenú tvár nášho chcenia. (05.11.2013)

Tak z novu (re-konstruujeme): Je tu láska, čistě jako důvod začít se hýbat, chtít se setkávat. Jsou tu dva cizinci, a ti už při prvním setkání vědí, že řečí si lze vzájemně měnit možnosti svého světa - a že to bolí, i když je to "jenom" rekonstrukce reality: řečí změníte pohled, jeho, její, a pohled diváka, změníte film, a pak už to není film, je to Rekonstrukce. Sledujete sice film, ale sami rekonstruujete příběh. Film Vám klade před oči řadu setkání těch dvou. Ale nelze vědět, které z té řady setkání je jejich první, druhé, poslední - protože hlavní hrdinové jsou "hráči" a od první chvíle to o sobě vědí, smějí se na sebe a nic z toho, co řeknou, nemusí být pravda - může to být to hra, hra na první setkání, hra na loučení... Je na Vás, jaký z toho poskládáte příběh, tohle je Schroedingerův film, v krabici jsou všechny možnosti, a Vy svýma očima vytahujete některou ven. Víc za sebe vkládám do téhle hry zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=117792 (01.05.2011)

Čisté dogma to není. Ale svícení interiérů a noční scény jsou podle něj. Celé mi to přišlo jako studentské cvičení a snaha o originalitu za každou cenu, i když v jednotlivostech to už na plátně bylo. Opět tady použili srceryvný opus smičcové Adagio od Samuela Barbera, které jsme už slyšeli ve Sloním muži nebo Četě. (25.10.2014)

„Je to začátek nebo konec? Co vlastně chceme zjistit? Je to začátek a konec zároveň. Láska a rozchod. Vím, neměl bych o tom tak mluvit, ale ostatně...nezapomeňte, celé je to jen film, jen konstrukce. Ale i tak to bolí.“ Christoffer Boe mě před časem nadchnul Složkou 64, ale z té tu zůstal jen hlavní představitel, žánrově je film úplně někde jinde. Dopředu jsem čekal nějaký „mindfuck“, lynchovinu, ze které nebudu moc moudrý. Což se i z větší části vyplnilo, jen mi to divákovo tápání vadilo chvílemi více, jindy zase méně. To díky hypnotické atmosféře, pár zajímavým myšlenkám a emocím, které ve mně film vyvolal. A úvod spolu s dovětkem mají pravdu, protože…i tak to bolí. Víc, než mé tápání mě asi zklamala nerozhodnost hlavního hrdiny, který tím u mě docela dost klesnul. Zajímavý, ale docela náročný, méně přístupný snímek, kterému dám lepší 3*. „Co by tě udělalo opravdu šťastným?“ - „Opravdu šťastným?“ - „Jo, přesně tak.“ - „Nevím, ale kdybych to věděl, tak bych to udělal.“ - „I kdybys měl všechno ztratit?“ - „Ano, i kdybych měl všechno ztratit.“ (03.06.2023)

"Pokud se vám bude zdát můj film komplikovaný, je to jednoduché - je o lásce. Pokud se vám bude zdát jednoduchý, věřte, že je komplexní - je o lásce." Toť slova režiséra. Já bych řekl, že Boe se nám snaží dát jednoduché sdělení až příliš komplikovaně. Nápadů chrlí jak Spolana sajrajtu. S kamerou švenkuje velmi nápaditě, ale občas až příliš agresivně. Hercům byly role psány na tělo, tak není třeba obav. Bodem zvratu je scénář, občas je příjemně hravý, občas nevíte, co chce autor říct, občas máte pocit, že se zasekla deska a občas už prostě jen civítě a čekáte, až se vše vrátí do svých kolejí. Jedná se prostě o nadprůměrný debut dnes již ověřeného tvůrce, jež sebou nese všechny klasické příznaky. Alex má Simone, Aimee má Augusta, pak se Alex s Aimee setkají a vše je jinak, ale jak?... 55% (27.08.2010)