Húština

Jsem rád, že je tolik "čtyřkařů" mezi hodnotiteli, asi nejsem sám, komu se tenhle zvláštní film líbil a snad pochopil dobrý umělecký záměr autorů, i když bych ho rozhodně nedoporučoval běžnému konzumentovi. Člověk až na konci filmu, kdy chodbou metra procházejí postupně všichni aktéři příběhů, které se zdají být navzájem nespojitelné, mnohé pochopí. Na začátku ten mumraj u metra zdá se naopak podivně vsazený. Ano, v davu lidí kolem vás denně procházejí lidé se svými příběhy a člověk si neuvědomí, jak zvláštními myšlenkami se zaobírá právě ten, kdo do vás třeba vrazil... Epizody skutečně jsou spíše monology, přestože se vždy jedná o dvojice nebo trojice aktérů, ale ti druzí jen naslouchají a mnohdy nechápou. Člověk plánující sebevraždu, příběh o sumci, úchyl, který nechce, aby mu dcera dospěla, domnělý sukničkář, který chce donést svému mrtvému kamarádovi pornočasopisy, dívka hledající v lese ztraceného milence... Možná jsem nevzpomněl na všechny,ale bylo to podmanivě krásné... (27.03.2017)

"Tak a teď uvidíte něco FAKT divnýho!" Ne že bych měla něco proti divným filmům, ale tohle příliš tlačilo na pilu. Chybělo mi tam víc nadsázky, která byla třeba v příběhu debaty nad tajemným objektem zakoupeným na internetu. Spíš než na Dumonta (jehož filmy na mě útočí mnohem zákeřnějšími způsoby než Houština) a Tarra jsem si vzpomněla na Pálfiho, zejména na jeho Nejsem tvůj přítel. (Po opakovaném shlédnutí na 38. LFŠ ještě musím okomentovat percepční nepříjemnost způsobenou kmitáním pohledu mezi titulky - ve filmu se mluví úplně pořád - a těmi obrovskými tvářemi na plátně.) (20.12.2010)

(LFŠ 2012) Ve festivalovém katalogu a vlastně i v textu distributora nahoře se mezi řádky obratně píše, že se na ten film ve skutečnosti nedá dívat .. a má pravdu. Jen nechápu proč to vyznívá, jako že je to tak v pořádku .. že takhle je to cool. Nevím, já v kině preferuji chuť se na film dokoukat do konce .. ne se k tomu přemlouvat. Přece když už má film do diváka nějak řezat, tak nepříjemným obsahem za podpory sugestivní formy .. a ne jen otravnou kamerou, před kterou není nic, než plkající póry. (25.07.2012)

Fliegauf ve filmu využije jakýsi zoom. Napřed zabírá zalidněné a chaotické nádraží, poté zaostřuje na příběhy jednotlivých lidí a nakonec se zase vrací k vzdálenějšímu pohledu. Režisér tak naznačuje, že ve středu jeho zájmu bude obyčejný člověk a jeho život bez dějových příměsí. Pro Fliegaufa ostatně film není děj, ale chápeho především jako audiovisuální dílo, soustředí se na estetickou stránku každé scény, která umocňuje samotné dění. Rád také mění časový rozměr. Diváka tak přenáší do jinak plynoucí skutečnosti, které ovšem podstatou zůstává v tomto světě. (30.08.2012)

Fliegauf film věnoval in memoriam Györgi Fehérovi, člověku, s nímž ho konzultovat a který pro něj (očividně) znamenal obrovskou tvůrčí inspiraci. Houština je formálně vyhraněný debut složený z několika mikropovídek, které spojuje především určitý náznak vyšinutosti. I když se osudy jedinců tak či onak volně protínají, Fliegaufa zajímá moment vyprávění příběhu, vyhrocený dialog, očistný monolog i děsivě fascinující mystérium lidské tváře snímané v detailu. Film trpí typickou nevyrovnaností - některé povídky jsou brilantní (namátkou otec lamentující nad odcizením dcery a především totálně creepy monolog polospící holky o panovačné babičce), jiné jsou ale spíše takovou literární konstrukcí (dva kluci rozprávějící nad neviditelným objektem). Fliegaufova schopnost zhypnotizovat diváka a zmocnit se světa před kamerou po svém je už v Houštině jasně patrná. Nelze říci, že by se posléze Maďar zdokonalil - každý jeho film je ostrov sám pro sebe. (26.08.2011)