Rebel bez príčiny

8/10 Je tomu už sice pár let, co jsem byl velký fanda Červeného trpaslíka a dal jsem si jeden závazek. Postupně vidět všechny filmy o kterých tam byla řeč. Díky tomu jsem viděl Bezstarostnou jízdu při niž se Kryton učil být bezstarostný. Nejoblíbenější film Krytona a Listera Casablancu. Čelisti, Občana Kanea. Rebel bez příčiny, Kryton se při něm učil rebelství, je nic víc, než skvělý film, který velice trefně a vystižně okomentoval Tsunami_X. P.S. Škoda, že neexistuje Noc v dámských sprchách nebo Pomsta surfujících sexywampů v bikinách. Nemluvě o Útoku smrtících angreštů..... (13.01.2007)

Tohle se těžko hodnotí - kvalitní film, úplně jinak podané problémy mladých než v současných filmech. Zub času si ale hlodá, hlodá ...P.S. ten film je po šedesáti letech tak obroušený, že jsem si skoro vůbec nevšimnul dramatických situací, kdy umírají vedlejší postavy ... a nebo jsem tak zblblý současnou uřvaností? (02.05.2018)

I love somebody... Dospělé děti, zranitelné duše a touha po citech, které umí dát jenom blízcí. Teenagerovská zklamání a mindráky tu byly i před šedesáti lety a na plátně jim to slušelo stejně jako dnes. Rebel bez příčiny umí nalít do srdce rodinnou náladu, touhu po usmíření všech nesvárů a v neposlední řadě obraz Jamese Deana. Možná nebyl nejcharakternější herec nebo nejtypičtější představitel plakátového šviháka. Ale charisma z něj sálá po první větě. (11.12.2011)

Byla jsem dosti skeptická k tomu, že by film z 50. let mohl skrz hlavní postavu oslovovat diváka i po pětapadesáti letech od svého vzniku. Rebel bez příčiny tak činí. Vymezení a vzpoura proti usedlému střednímu věku, dysfunkčním vztahům v rodině a ve škole - zbabělým otcům a dominantním matkám, proti frajírkům, kteří útočí jen v bandě, proti nehybnému společenskému řádu, snaha vydobýt si porozumění a vynutit komunikaci. Nadčasový film. James Dean poprvé ve své roli nepochopeného rebela, a už zatraceně dobře. (25.03.2010)

Hlasom Jean-Luca Godarda: "Nicholas Ray is cinema" sa však dostávam k určitým roztržkom, keďže Rebel bez príčiny (ako film) je určite významným miľníkom kinematografie. Perfektne dobovo načasované, konceptuálne a v rukách konkurencie príbehovo nepokryté a revíziou vynútene privolané. Zdanlivo banálny príbeh je skôr výpoveďou mladej nesprispôsobivej generácie, ktorú konfrontujú stereotypy nevyrovnaných rodičov a vlastný sugestívny stimul nedbať na následky svojho vyčíňania. Avšak, vedomá expresívnosť a okatá štylizácia sa častokrát (na tak závažnú tému) odkláňa od vizuálnej sprostredkovanosti, než by to bolo potrebné. Táto téza je dozaista podopretá autorskou substanciou, ale mám problém s jej formou odovzdania. Kazan síce ponúkol dospievanie mladých na vidieku pomocou poetiky mizanscén, ostrosti realizmu a jeho hrán, takisto i pomocou ultimátneho románu a preto chápem Rayov odlišný ideový zámer. Nezostáva mi však zapochybovať nad jeho miernou neistotou a výpomocnými trikmi k dosiahnutiu emočného efektu, ktorý ten parciálny a výstavbový pre neho tvorivo a pre tento účel dotvára. Johnny Guitar (1954) či In a Lonely Place (1950) sú jeho skutočnou esenciou a možno práve aktuálnejšia veková hranica, ktorú režisér práve počas tých časov prekonával mu utkvela v pamätihodnejšiu predstavivosť situácií a spôsobilosti, ako bude naráciu vytvárať a čo ho na životných skúsenostiach bezprostredne postretlo. Každopádne si tento film zaslúži rešpekt a treba sa pri ňom skutočne držať základnej sociologickej zložke, ktorou práve nespútaná živelnosť vyvíja prechodové impulzívne hrany v následný až prekonaný čistý prach, ktorý po nich po rokoch ostane, ale tento priebeh vyzerá byť nekonečný. A obdobie dospievania ako cukríkový med taktiež zrovna neprebieha s viditeľnými zmenami, vyššia kadencia, vyšší vzdor a väčší údel kritiky okolia = jej pomalšiemu a bolestivejšiemu prekonávaniu. (06.07.2016)