Rebel bez príčiny

Vždy ma poteší, keď si môžem po mnohých rokoch opätovne pozrieť film, ktorý ma v mladosti nadchol. Tentoraz ma potešila ČT2 zaradením Rebela bez príčiny do svojho dnešného programu. Potiaľ dobré správy. Zlou správou je, že som 111 minút márne hľadal dôvody niekdajšieho nadšenia. Iste, James Dean mal nepopierateľnú charizmu. A červenú bundu k tomu. Natalie Wood bola krásnou ženou. Ale všetko ostatné dosahovalo po tých rokoch najviac priemeru. Takže resumé znie: dve hviezdičky dolu a z Top 100 von. Je mi to ľúto, ale nostalgia do hodnotení, ani komentárov nepatrí. (11.10.2011)

Moc dobrý film o cti a hrdosti, přátelství, správném individualismu, mladistvé rebelii, o šikaně a mezigeneračních trablích, dokonce i s nenásilnou existencionální vložkou. Bylo příjemný sledovat problémy teenagerů a pro jednou přitom nebýt až po uši v chlastu a drogách. James Dean je výborný a ve své roli zcela přirozený frajer, žádný nastrčený hezounek. Obohacující a časem nepokažená klasika. "What do you do when you have to be a man?" (16.01.2011)

Krásný filmový kousek, náhled do problémů americké mládeže 50. let. Možná že snímek ztratil za těch 55 let něco na své aktuálnosti, ale nic ze své působivosti. Věřím, že ve své době to mohl být šok a zároveň kult pro mládež. Dnes to už spíš pochopíme jako takový pohled "jak to bylo". Ale to nevadí, zvlášť když James Dean je tak dokonalý hlavní herec... (25.10.2010)

Byla jsem dosti skeptická k tomu, že by film z 50. let mohl skrz hlavní postavu oslovovat diváka i po pětapadesáti letech od svého vzniku. Rebel bez příčiny tak činí. Vymezení a vzpoura proti usedlému střednímu věku, dysfunkčním vztahům v rodině a ve škole - zbabělým otcům a dominantním matkám, proti frajírkům, kteří útočí jen v bandě, proti nehybnému společenskému řádu, snaha vydobýt si porozumění a vynutit komunikaci. Nadčasový film. James Dean poprvé ve své roli nepochopeného rebela, a už zatraceně dobře. (25.03.2010)

Úvodní scéna Rebela bez příčiny, kterou jsem jako jedinou z celého filmu ve svém dětství, někdy v deseti či jedenácti létech, v jednom tichém pátečním večeru, shlédl, mi vtělila na několik předlouhých roků neklid, z něhož se rodí vzlet i pád – a také cizota, cizinectví, jinakost, které – nyní již jako prošedlý jinoch – shledávám tím klíčovým tématem celého filmu. To, co jsem tehdy neviděl, je děsivé a oslnivé zároveň. Divadelní stylizace vícehlasí životních dramat na policejní stanici připomíná vlnu, která by se sama ráda zapřela a změnila se v šumějící vydechnutí, ale není jí přáno: musí zaplavit příkopy, louky a pole, kopce, vrchy a hory – a až to mlčení, které se rozezní nad hladinou, kterou nezbrázdí žádná archa, jí skutečně uleví. Nesděluje se v něm jen to, že rodiče nerozumějí svým dětem a děti svým rodičům, ani že děti hlouběji nahlížejí do hnusných příkopů, které určují (ne jen lemují) jejich životní cestu (než je přeskočí a vběhnou za ohrady mezi krávy anebo po čisté louce rovnou k lesu, lhostejno že k nízkému, a že se v něm poškrábou), ale, ale i zcela zřetelně zde zaznívá i to, že vedle rodiny pozbyla smyslu i smrt – ba i život! A v tom je tragédie: že se svět hodnotí jen podle kostýmů, že maska převážila osobnost, že velkorysost může být vnímána jako slabost, a že život může být jen – prohrou. Další minuty pak svědčí o touze, lásce, špíně, hladu, přesycenosti, prostě o všem, s čím se setká ten, kdo jezdí rychle, i ten, kdo dodržuje pravidla. Tepot Řádu však ani nezašumí: divadlo je všudypřítomné, maskuje se jím strach z odpovědnosti, z následků vlastního hraní, naplňuje dětinskost adolescence, kdy se život stává zpaměti recitovanou nemravnou básní. Promiskuita, násilí, drogy jsou chladnými gejzíry ohňostrojů, které slepým, ale vidoucím, ozařují jejich scestí. Podle zní jen fráze, které přehluší i lži, za něž by v tu chvíli byl leckdo i vděčen. James Dean je vtělená prostota: jeho postava roste, jedná a žije jako rostlina, která neví nic o změnách ročních období: choulí se i povstává, vadne i kvete. V té běli, do níž se celý film noří, se jeho rudá bunda rozvíjí jako svatá lež křídel. Není divu, že se tento snímek stal výzvou, lhostejno jak vyslyšenou, k cestě – k tomu žít přítomností – jako příroda i jako čas. Žel ty cesty, které jsou předurčeny k stoupání, nejednou rozryje čarodějný nůž… (07.10.2017)