Hráči z Indiany

Parta otloukánků se přes prvotní neúspěchy a problémy s jedním z hráčů (nebo s trenérem) probije až k veledůležitému a do posledního písknutí rozhodčího velenapínavému zápasu. Američané tyhle rádoby „based on a true story“ příběhy (historická věrohodnost není podstatná) zbožňují, sám je považuji za sázku na jistotu. Konec je jasný, určitá kvalita předem zaručena. Otázkou zůstává, jak progresivní či neprogresivní se tvůrci odváží být při naplňování nastíněného schématu. Hráči z Indiany nad jiná sportovní dramata absolutně ničím nevyčnívají, ke dnu je naopak táhnou nahrubo přišité subzápletky, věnované typickému (tzn. opilému) Hopperovi a velice nevěrohodnému milostnému vzplanutí, které navíc přichází příliš pozdě a nemá v podstatě žádný význam. Proč ostatně cpát emoce do tak fyzicky postaveného filmu. Gene Hackman navíc jindy dokázal, že umí zahrát starého chlápka, jenž je nad věcí, mnohem lépe. Aktivní či televizní basketbalisté nechť si k mým neutrálním pětapadesáti pár procent bez obavou přičtou. 55% Zajímavé komentáře: genetique, panmroz (19.01.2012)

První zhruba hodina byla fajn. Z Gene Hackmana srší jako vždy charisma na míle daleko, venkovští burani jsou správně buranovití a film šlape podle klasické šablony. Pak už se to ale začíná kazit a předvídatelný konec byl pro mě vyloženým utrpením. Hudba je strašná, protivná, rušící a ten neustále se opakující motiv mě už vážně iritoval. Vše začíná být kýčovité, trapné, nic nepřekvapí. Chybí tomu něco navíc - aspoň troška originality, nějaké překážky, vtip, lepší dialogy. Takhle je to jen průměrný sportovní film odehrávající se v 50. let, který mě ve výsledku moc nebavil. (26.07.2019)

Dříve bych nikdy neřekl, že se budu časem dívat mj. na americké sportovní filmy. Dneska jsem si dal poledne Sjezdaře z roku 1969 a teď večer tenhle film o basketbalovém družstvě ze střední školy. Co oba pojilo kromě žánru, nebyl jenom můj oblíbenec Gene Hackman v roli trenéra, ale také důležitá sportovní myšlenka o síle týmu – zatímco v tom prvním filmu byla spíše jen předmětem jednoho sporu, později trochu vyšumělého do prázdna, v Hráčech z Indiany se nesla prakticky celým filmem. Celkově na mne tenhle film působil hlavně jako pěkný, hluboký příběh ze života, kde vedle zápasu představovalo hybný moment i téma znovunalezení si cesty k vzájemnému porozumění (viz. třeba postava bývalého trénera, otce jednoho z mladých basketbalistů, který bojuje s alkoholem, ale po vyhazovu dostává od Hackmana, tedy od Normana Dalea, pomocnou ruku). Basketbal mne nijak neoslovuje (ač na druhé straně narozdíl od takového boxu ani nijak nepřekáží) a tvůrcům se navíc povedlo něco nevídaného: přimět mne, abych během závěrečného zápasu opravdu těm mladým hráčům fandil a netrpělivě očekával výsledek, který v zásadě nezklamal. :) Jedinou výtku mám tedy směrem k syntetické hudbě, která je typickým produktem tehdejší doby 80. let, a k příběhu zasazeného do doby 1951–52 na mne působila dost rušivě. 80% (15.12.2019)

Anspaugh vůbec neměl k Hackmanovi blízko, jejich vztahy během natáčení nebyly zrovna srdečné. Přesto vznikl krásně lidský film. Basktebal mě nikdy nebavil, ale zde jsou sportovní scény nasnímány tak dobře, že jsem je sledovala s napětím. Norman Dale je chlap, kterému nelze nefandit. A znovu, po kolikáté již?, obdivovat skvělý výkon Gena Hackmana. (16.11.2019)

Bílí muži sice neumějí skákat, ale zato umí střílet (než mě někdo obviní z členství v KKK, myslím tím na koš).. Mužstvo outsiderů, počáteční nedůvěra, vštípení té správně herní a životní filozofie a finálový zápas, kdy David proti filištýnským rozhodne v poslední vteřině. Schématem ryze klasické sportovní drama, které od okamžiku občanského referenda o setrvání kouče (pro současnost více než absurdní představa) a rozhodnutí bílého LeBrona Jimmyho přestat býti Bardotkou neuvěřitelně nabere na intenzitě a to především díky skutečnosti, že hudba Jerryho Goldsmithe je pro Hoosiers něco jako vítězná tříbodová střela se závěrečným klaksonem. Tým! (24.04.2014)