Volanie mora

Chtěl jsem původně začít chvalozpěvem na Alejandra Amenábara za několik obrovských kusů práce, které na svém filmu odvedl. Ale pak jsem si uvědomil, že kromě hudby (a střihu) mají ty kusy nějakou tu vadu, která jim v mých očích brání vytvořit dokonalý celek - hudba je úžasná a obrazová stránka Hlasu Moře místy bere dech; co se obsahu týká, tak Amenábar dokázal tuto nesmírně složitou část práva na život uchopit citlivě a přitom bez citového vydírání a vykreslil snad každý aspekt života člověka v Ramónově situaci. V některých momentech ale podle mě šlápl vedle a výsledek jeho snažení by bez těchto epizod byl ještě lepší než jaký je. Tleskám tomu jak umně režisér/scénárista vystavěl okolo svého hrdiny ty peripetie, které díky předvedeným hereckým výkonům drží diváka v takovém zvláštním napětí, že si svůj dojem něčeho k dokonalosti scházejícího nebo spíše přebývajícího uvědomí až poté, co se západ slunce nad mořem promění v noc. Světská ocenění jsou pro snímky takovéhoto kalibru nedostatečná, důležitější je jak působí na každého z nás. Zřejmě i proto, že své odpovědi na v průběhu filmu vyvstávající otázky mám už nějaký čas rozmyšlené, nepodlehnu síle Hlasu Moře zcela. O to víc ho mohu doporučit ostatním, i když sám dávám "jen" 80%. (22.07.2008)

Svou formou jde o lehce sentimentální, ale rozhodně působivý snímek. Tato působivost je zde však spíše ke škodě. Jedná se totiž více o otevřenou agitaci ve prospěch euthanasie (respektive „asistované sebevraždy“) než o meditaci nad přípustností či nepřípustností takového řešení. Ti dva, kdo se ve snímku odváží sympatickému, charismatickému Ramonovi odporovat, jsou divákům představeni jednak jako sobecký cholerik jednak jako vlezlý, samolibý páter bez vhledu a empatie. V oné klíčové debatě „z patra do patra“ mezi Ramonem a stejně postiženým knězem nejde o souboj argumentů, ale dojmů, přičemž jeden z diskutujících je a priori zesměšněn. Vzhledem k závažnosti otázky, o niž se tu jedná, považuji takovou prezentaci za ránu pod pás. Výsledkem je povedená propaganda, kterou nedokážu považovat za umění. Kdyby totiž někdo natočil přesvědčivý film, s podmanivou hudbou a dech beroucími hereckými výkony, v němž by hlavní hrdina bojoval třeba za „důstojnou smrt“ pro mentálně postižené, jejichž život beztak nemá cenu, měl bych takové dílo také za zlé, i kdyby si jinak koledovalo o Oscary ve všech myslitelných kategoriích. (18.03.2011)

Mé první setkání s Javierem Bardemem, potažmo mé druhé setkání s Alejandrem Amenábarem dopadlo vysoko nad očekávání skvěle. Pomalé, dalo by se říci rodinné, komorné drama o eutanázii (jak bizarní slovní spojení), odehrávající se v přenádherném prostředí propršeného španělského venkova, doprovázeno magicky rytmickou hudbou, kterou má na svědomí osoba režiséra. Javier Bardem aspiruje (u mě) na herecký výkon roku a hlavně díky jeho umění se film stává tím nejlepším, co jsem poslední dobou viděl. Španělská filmografie je pro mě oblast neprobádaná, ale jestli jsou všechny jejich filmy alespoň z poloviny tak dobré jako Hlas moře, tak se mám na co těšit. (11.07.2007)

Herectví Javiera Bardiema, jenž mě oslovil již v jiném biografickém snímku Než se setmí, je odzbrojující i tehdy, představuje-li hrdinu nanejvýš tělesně indisponovaného, jakým je Ramón. Ze záběrů na jeho tvář, ze znění jeho hlasu by se nezasvěcený mohl domnívat, že jde o drama nesmírně vitálního a otevřeného muže, laskavého a bdělého a úspěšně překonávajícího tragický životní otřes, a ne o studii hluboké tragédie trhliny mezi představou o životě a jeho krutým darem. Kdo by se zde odvážil soudit? Na to režisér odpovídá jednoznačně a naneštěstí dosti tendenčně a právě všechny hrdinovy střety s jinak smýšlejícími vyznívají hluše, předpokládatelně – nikdo nedokáže hrdinovu přesvědčení smysluplně vzdorovat, a ten tak nemusí své rozhodnutí znovu přehodnocovat. Nepodněcují jej k tomu ani nová hluboká přátelství. Především komorní scény niterného sblížení s advokátkou Julií se přitom zdají osvěcovat nové životní cesty, ale i kamarádská a vitální Rose má ve své spontaneitě a prostotě sílu něco nového začít. Lze litovat, že obě ženy vstoupily do jeho života příliš pozdě – v čase, kdy mu vtiskla formu ona nevůle setrvávat nadále v nesvobodě, ve vězení vlastního těla. Amenabár vypravuje citlivě a decentně a například způsob, jakým integruje Ramónovy sny a představy do reality, napovídá, že by býval mohl příběh dovést i k opačnému konci, aniž by oslabil jeho jímavost. Nebýt ovšem holé skutečnosti, kterou film tlumočí. (04.03.2024)

Ramón to má ozaj ťažké - jeho inteligentnej reči podľahnú rôzne ženy, má obetavú láskyplnú rodinu, píše pochmúrne, no kvalitné verše, ktoré si s pomocou advokátky nájdu vydavateľa a navyše altruistickí advokáti mu robia zadarmo servis pre možnosť zvolenia si okamihu smrti. Kvadruplegici, ktorých som poznal by za takýchto podmienok chceli žiť večne. Viem, zovšeobecňovanie smrdí, len porovnanie Ramóna, ktorého jedinou túžbou je čím skôr umrieť s postihnutými, ktorých životné podmienky sú neporovnateľne horšie, no napriek tomu ich vitalita je veľmi vysoká spôsobila moju minimálnu citovú zaangažovanosť. Od začiatku som si myslel - keď tak veľmi chce zomrieť, prečo mu to nedopriať. Ku kladom radím obdivuhodný výkon hlavného predstaviteľa, charakteristiku postáv pohybujúcich sa okolo Ramónovej postele a pomerne svižný dej. (25.02.2005)