桂子ですけど
Recenzie (10)
Poézia všednosti je jav, ktorý sa hlavne u východných režisérov teší veľkej obľube. Šion Sono, ale aj v tomto prípade experimentuje s formou. Farebný priestor ako kontrast k nude, rovnako ako zasnežená krajina kontrastuje s farebnou dievčinou. Skúste v tomto objaviť šťastie, napätie, očakávania, smútok a obavy. Všetko tam je. Ale tak jednoduché, tak neisto prezentované, že by to jeden nepostrehol. Formálne zaujímavý, príbehovo nudnejší, ale v kombinácií ďalší nezabudnuteľný počin. To je na Sonovi najzaujímavejšie - aj keď sa vám niečo vyslovene nepáči, akosi to zostáva v hlave. Rozumie divákovi a aj tomu ako sa s ním dá manipulovať. A to že sa tu dá naučiť pár japonských slov a fráz považujem za veľké plus. ()
Chce to pevné nervy, to vám teda povím :-) Za začátku zajímavé, netradiční, navíc narozky jenom o den vedle od mých ;-) Ale všeho moc škodí. Šion Sono je jistě zvláštní a moderní režisér, ale tohle bylo na mě až moc umělecké nebo absurdní nebo jak tomu mám říkat. Ale chválím ho za tento počin, natáčet by mě to asi bavilo. ()
O čem že to bylo? Jedna mladá dívka se sama doma neustále nudí. A co sledující divák? Má se evidentně po většinu času nudit spolu s ní. No těbůh! ... K Šionu Sonovi začínám mít podobný vztah jako k Larsu von Trierovi: oba natočili více skvělých filmů, díky jakým by mohli patřit k mým nejoblíbenějším režisérům, jenže ty jsou v jejich tvorbě až příliš „vyvažovány“ jednak hodně rozporuplnými počiny, které zachází pro mě až za hranici vkusu, a jednak neukočírovanými experimentálními úlety, které mi přijdou samoúčelné. Tahle Keiko je od Sona ten poslední případ. Samotný nápad není zcela nejhorší a jsou tady sekvence, kde Sono ukazuje, jak kreativně, působivě či vtipně lze pracovat i s relativně monotónním dějem. Hodně se mi líbila kapitola dne, kdy si Keiko prohlíží své fotky, u nichž nám představuje svůj život a do záběrů z jejího barevného bytu se promítnou i krátké černobílé záběry s jakousi úvahou v pozadí či barevný záběr s Keiko běžící po sněhu. A když jsem naposled o Sonovi u Hazardu napsal, že v snad každém filmu dokáže přinést delší sekvenci se samostatným zážitkem, tady by to mohla být série televizních aktualit Keiko mluvící přímo do kamery, každý den v jiném kostýmu... to se hodně povedlo. :-) Naopak kapitola dne, kde Keiko jenom dokola počítá vteřiny od 1 do 60 a sledujeme u toho místy jen prázdnou blikající obrazovku s různými barvami, mi přijde jako úlet s totálním pohrdáním jakéhokoliv diváka. A tenhle úlet pokračuje i později, když nekonečné počítání Keiko zní až do úplného bláznění i během relativně osvěžujících záběrů procházky Keiko městem a přírodou. Mám tedy hodně schizofrénní pocity, kde mi celkový dojem a častá neukočírovanost zatím nedovolí jít nad 2 hvězdičky, přestože celý ten netradiční koncept a pár scén mi asi dlouho zůstanou v paměti. [50%] ()
Čo si predstavíte pod pojmom "film zo života"? Sono sa rozhodol, vziať nám hodinu nášho času. Prvých päť minút hlavná hrdinka pozerá do kamery, potom ráta do šesťdesiat, čas ubieha a stále sa nič nedeje. Nič. Iba okamžiky - nepodstatné okamžiky - niečo čo by sa dalo v sekunde zavrhnúť ako pure art a možno to aj pure art bol, ibaže ho točil Sono; Režisér schopný vyvolať pocity aj snímaním budíku. Nudil som sa, až som si na konci uvedomil, že mi Keiko bude chýbať, a že tá hodinka nudenia sa s ňou, bola lepšie stráveným časom akoby som sa mal nudiť osamote. Alebo spať. Claire Denis kedysi natočila jeden kraťas na podobný spôsob (nuda ako pointa?), u nej to ale bola iba nuda, u Sona sugestívna nuda. A Keiko so svojim video denníkom mi pripomenula moje obľúbené video zo života. ()
V záplave všetkých tých akčno-meditatívno-mysticko-patrioticko-romanticko-psychlogicko-inšpiratívne-filozoficko-univerzalisticky-realistických, hviezdami prešpikovaných, milióny stojacich a mohutnou kampaňou nám do hláv tlačených blockbusterov je toto jednoduché dielko veľmi príjemná zmena. A neobralo ma o viac ako o jednu hodinu, jednu minútu a jednu sekundu života. Super! :-). ()
Galéria (5)
Reklama