Heya

Slow movies mám docela rád, ale žel se to musí umět. Ono to totiž není jen o tom zpomalení, ale také o atmosféře, pocitech a externích reáliích. Dokonce často nechybí nějaký podpříběh, myšlenka navíc, u Benninga dokonce vtip. Tady jsem měl pocit, že sleduju japonského Krobota ve filmu Bély Tarra, který se pokusil natočit remake Jarmuschova filmu Hranice ovládání (já vím, já vím, že Jarmusch to natočil později). Prostě forma tak přebíjí obsah (a tím nemyslím to "zabiják hledá vhodný byt", ale právě ono slow movie sdělení o něčem (o Něčem)), že to často působí nechtěně směšně, některé ty scény. (26.10.2023)

„Krásce pokoj nedám, pokoj v duši hledám.“ Ideálně pokoj útulný, bez sousedů a s krásným výhledem. Do líbezné krajiny... a do černého okoralého srdce. Viděno v rámci VRK uživatele Willy Kufalt. Sliboval překvapení a opravdu, byl to neuvěřitelně hluboký meditativní zážitek. Už úvod mě přikoval do sedačky, má duše se vzdálila z těla a přemístila se k prázdnému skladišti. Poseděl jsem zádumčivě u přístavu, zíral do VRK OKÉNKA: [][] a kladl si znepokojivé existenciální otázky: Ꙭ Odkud připlouvají a kam se plouží všechny ty lodě? Ꙭ Jaké tajemství se ukrývá za mrtvolným ksichtem geronto gangstera? Ꙭ Jakou má asi v podsvětí přezdívku? Že by Blesk? Ꙭ Bože můj, není to snad samotný Willy Kufalt? Ꙭ A proč, kurva, nikoho ze štábu nenapadlo naolejovat panty té (hodinu se houpající) cedule? [][] Holt raný Sono. Kam se hrabe jeho Studená ryba či Kroužek sebevrahů. Experimentální Pokoj je naprosto válcuje, co do schopnosti vzbudit ve mně vražedné choutky. Děkuji Willy Kufaltovi za neuvěřitelně ubíjející zážitek i za artové „odháčkování“ aka Guru Jára, a slibuji, že až se já a Willy potkáme, taky ho odtáhnu někam do stínu ;-). (15.09.2023)

U pointy jsem si nemohl nevzpomenout na ten vtip, v němž se učitel/ka ptá žáka, jak by přeložil "Odpočívej v pokoji.", aby tomu porozuměl každý cizinec, načež žák odpovídá "Relax in the living room." - že nám ale ta naše realitní makléřka (Joriko Dóguči), děvče zadumaný a málomluvný (obdobně jako její společník) - kterou její práce očividně naplňuje, to nemohu říci - pěkně kulila očka, když zjistila, k čemu vlastně bezejmenný (Akadži Maro) potřeboval jejich služeb, co? Inu, chyba v překladu, to se stává! ;-)  ___ K filmu: Heya je svou příznakovou rytmikou zcela očividně Sonovým pokusem o slow cinema (žánr(?), v němž se jako ryba ve vodě pohybují takoví filmaři jako Béla Tarr, Lav Diaz nebo Ming-liang Tsai), a to pokusem velice zdařilým. V následujícím komentáři bych rád přiblížil, proč je toto dílo láskou na první pohled (i když si neumím představit, co by mi mohla dát druhá projekce; film je tedy jedním z mála filmů, jimž nemám problém udělit plný počet, ale opakování asi riskovat nebudu). a) Předně bych před filmem nevěřil, že lze funkčně skloubit thriller (motiv nájemného vraha, krvavých peněz a útěkem před zákonem) s kontemplativním/meditativním arthousem, že toto spojení dává smysl - a k čemu, že to je dobré? Opětovně jsem si dokázal, že možnosti kinematografie (ve věci kombinace různých tvůrčích postupů) jsou bezbřehé! A nic nemůže být pro cinefila (mého ražení) víc potěšující, než když se mu svět filmu představí jako moře nekonečna možnosti, množina nepředstavitelného množství eventualit... b) Tím, že si film bere tu něco z vzorců thrilleru, tam něco ze vzorců arthousu nelze říct, jestli je snímkem dynamickým, či statickým, resp. paradoxně zvládá být obojím zároveň! Tak sledujeme postavy, které se neustále někam přesouvají (převážně za účelem prohlídek bytů) - což je ten dynamický moment -, ale jejich pohyb skrze prodlužování záběrů je zdánlivě tím nejpomalejším pohybem, jenž si jen dokážete představit, divák sice může mít dojem, že se nic neděje, ale dvojice hlavních postav za hodinu a půl trvání filmu objela snad celé Tokio(?) - kolik to tak může být kilometrů? A vy, pro které tam té dynamiky bylo málo, kam byste ty postavy ještě poslali? Na cestu kolem světa? :-)) c) To zpomalování (koho? čeho? - narace) není pouhým ornamentem, stylistickou libůstkou, něčím nahodilým, ale je organicky živeno motivem únavy. Únavy hlavního hrdiny z dosavadního života, únavy realitní makléřky z toho, že se jí nedaří prodat klientovi byt, že tento stále brblá, na rovině percepce i únavy diváka, z toho, že film nasadil zavratné šnečí tempo. Proto bych si dovolil polemizovat s uživatelem Jason_X, který by filmem nabízenou storku odbyl "desetiminutovým kraťasem", já si naopak myslím, že tenhle film mohl být klidně o hodinu delší. Čím déle melancholii a depresi "restujete", tím lepší "pokrm" získáte! Díky za tip Willymu Kufaltovi! 90 % (14.09.2023)

Podmanivá, veľmi pomalá, komorná, takmer poeticky nadnesená minimalistická gangsterská dráma, ktorá takmer bez slov, len v odtieňoch sivej na prevážne statických záberoch prezentuje "príbeh" na rozmedzí Jarmuscha, Resnaisa a Ki-duka. Na začiatku hľadíme na akési sklady. Jediné, čo počujeme, je povedomý šum. Po chvíli prichádza na scénu muž, a zamieri k lavičke. Začína hrať hudba, muž si sadá na lavičku a hľadí pred seba. Po chvíli zisťujeme, že hľadí na rieku. Sledujeme plávajúce lode, spôsobujúce spolu s riekou pravidelný šum. Sledujeme oči muža. A opäť lode, tentoraz už bez hudby. Muž prichádza za ženou. Hľadá izbu, a žena, realitná maklérka, sa s ním vydáva nájsť tú pravú. Tak by sa dala načrtnúť zápletka v poradí druhého Sonovho celovečeráku, ktorý sa dá vôbec zohnať. A rovno priznávam, že predstaviteľ hlavnej role Akaji Maro (ktorý je na tejto databáze trestuhodne opomenutý) je excelentný herec (škoda, že dostáva prevažne menšie postranné úlohy ako "Yakuza Boss", "Shopkeeper" a podobne), a svoju rolu zvládol úplne bezchybne. Do svojej postavy vlieva zvláštnu charizmu, ktorá plynie spolu s filmom. Šion Sono koketuje medzi riadkami s existencializmom a otázkou samotného bytia, zároveň nezabúda stáť nohami pevne na zemi (čím sa odkláňa od svojho "silne dada" prvopočiatku), pohráva si s jemnou psychológiou a navádza diváka k používaniu toho orgánu, ktorý by sme mali mať všetci v hlave. A tak divák úporne premýšľa - kto je muž? Prečo má také prísne kritériá ohľadne hľadanej izby? Uteká pred niečím? Snaží sa nájsť pokoj? Je to zločinec? Hľadá rozhrešenie? Tieto a iné otázky film podsúva tak elegantne, že si divák myslí, že na ne prišiel sám. Chyba. Sono sa s ním len hrá, a vedie ho nenápadne za ručičku. Majstrovský koncept a spracovanie, ale musím sa priznať, že som sa na pár miestach nudil, takže na plný počet tentokráte nepôjdem. 85% (02.03.2014)

Priznám sa, že keby som nevedel, že idem do filmu od Siona Sona, tak by som ho v tomto vôbec nespoznal. Film je tichý, pomalý, skúpy na významy a interpretácie. Atmosféra by sa ale dala krájať. Keď príde koniec zostane nám pomerne banálny príbeh jedného hitmana, ktorý má v sebe niečo poetické. Určite by sa dala z tohto filmu spraviť pôsobivá haiku. Film je ale inak výborný. Keď vezmeme do úvahy Sonové experimentovanie s formou, tak tento sa najviac približuje európskemu štandardu. Na jednu stranu, je to škoda, pretože mám rád toho Sona, ktorý vás znechutí, zneuctí a pobaví. Na druhú stranu the Room je o hľadaní a formálne je toto hľadanie zobrazené bez výraznejšej chyby. Plus do toho plynulý jazzík a uhrančivé duo postáv. Rozhodne jeden z jeho najlepších ranných filmov. (02.03.2015)