Oni žijú!

They Live je podľa mňa jednou z najpozoruhodnejších snímiek režiséra Johna Carpentera, ktorá však už navždy zostane v tieni jeho známejších kúskov, akými sú Halloween, Vec či Prepadnutie 13. okrsku. Má zamyslenia hodný sci-fi motív a je poňatá dosť neortodoxne, vďaka čomu si aj v dnešnej dobe stále zachováva okruh svojich verných priaznivcov. Napriek béčkovosti a citeľnému nižšiemu rozpočtu, ide o nápaditý a netypický filmový počin. (27.05.2010)

Nejhorší Carpenter se kterým jsem měl zatím tu čest, a to počítám i Ghosts of Mars. Bohužel jsem se předem nekouknul na žánrové zařazení a očekával horor. Místo něj jsem dostal nahlouplou, satirickou a možná až sebeparodickou sci-fi, která mě nudila každou minutou víc a víc. Bohužel se tentokrát nedá vyzdvihnout ani hudba, protože mi zde, narozdíl od jiných Carpenterových filmů, vyloženě lezla na nervy. (26.10.2008)

Rozporuplný sci-fi thriller z roku 1988 od Johna Carpentera. Na jednej strane zlé herecký výkony a neprirodzené dialógy a na strane druhej zaujímavý námet a režisérsky nadhľad. Blancuje to na tenkej linke niekde medzi lacným brakom a osobitým kreatívnym umením. Neviem na ktorú stranu sa prikloniť, a i preto mi tento film stále ostáva v pamäti. *** (31.01.2008)

Taková odlehčená paranoia. Odehrává se to v orwellovském světě, kde všechny důležité posty mají v rukou hnusní ufoni (ale vypadají jako lidi a jdou poznat jen se spešl slunečními brýlemi) ale má to totálně osmdesátkovou atmosféru. Chlapáckej Roddy Piper tam trousí hlášky jako "I came here to kick ass and chew bubble gum. And I'm all out of bubble gum" načež začne krosit ufony brokárnou. A vždycky, když je tam nějakej vážnej nebo tragickej moment, tak přijde vtípek, co to odlehčí. Takhle to zní super, ale ono se tam vlastně skoro nic neděje. Hlavní hrdina se poflakuje po městě a pak se čirou náhodou přidá k odboji. A ještě se popere s Keithem Davidem v gigadlouhý rvačce, která ne a ne skončit. A finální scéna je fakt dokonalá. Opravdu jsem se upřímně zagebil. (06.10.2013)

Carpenter měl slabou chvilku (trvající už od VĚCI) a výjimečně nenatočil žádnou klasiku, ale jen slušné béčko a to přesto, že tu použil mnohé svoje oblíbené motivy a prvky - společenskou satiru (ÚTĚK Z NEW YORKU, ÚTĚK Z L.A.), invazi mimozemšťanů maskovaných jako lidé (VĚC, VESNICE PROKLETÝCH) či westernové ladění (hrdinovy zbraně a silácké hlášky). Prvních dvacet minut úspěšně buduje sugestivní apokalyptickou atmosféru (i když to partyzánské televizní vysílání si mohl odpustit) a to že hrdiny filmu jsou lidé z ulice a na ulicích se film také odehrává je příjemně osvěžující. Film nikam nespěchá a nic moc se v něm neděje, pročež mě už dříve příliš nezaujal. Po oněch dvaceti minutách se ale Nada poprvé podívá na svět přes brýle - a začíná sranda. Ta scéna je fakt skvělá a spolu se zbytkem filmu funguje jako pohodové, místy úsměvné (nekonečně dlouhá, zcela samoúčelná rvačka) akční béčko. Aby to bylo něčím víc nebo aby se dala brát vážně přítomná sociální kritika, nesměl by být ale scénář tak přímočarý a komiksově nadsazený (a rozhodně by tam nesměly zaznít hlášky jako "PŘIŠEL JSEM SI SEM ZAŽVEJKAT A NAKOPAT VÁM PRDEL. A DOŠLA MI ŽVÝKAČKA."). Nada a s ním i divák vůbec nepochybuje o tom, že co vidí přes brýle je skutečné a jeho kámoše s rodinou ani na chvíli nenapadne vrátit se kvůli ní zpátky k nevědomému životu, ačkoliv mimozemšťané vlastně nikoho bezprostředně neohrožují. Jinak Roddy Piper (HELL COMES TO FROGTOWN) ustál hlavní roli na wrestlera překvapivě dobře a připsal si tímto svůj nejlepší film, "sympatický drsný černoch" Keith David (který si zahrál už ve VĚCI) byl sázkou na jistotu a Meg Foster tradičně podala ten nejsvětlejší modrooký herecký výkon na světě. (26.11.2006)