Bez slunce

Vzpomínka na vzpomínky, úvaha o čase a místě, teleport do přemýšlení autora a reminiscence na tisíc a jednu věc, o kterých váháme, když nemůžeme usnout. Cestopis naopak, protože vám zamotá hlavu víc, než že by cokoliv o Japonsku (a dalších zemích tu popsaných) vysvětlil. První velký esejistický film a v mnohém dodnes nepřekonaný. Od umění vlastně už ani nechci odpovědi, jen dobře položené otázky. (21.09.2023)

Chris Marker asi nebude můj oblíbený autor, i když se rozhodně jednalo o tvůrce, který je jedinečný a který má co nabídnout. Jeho pohled skutečně není možné snadno napodobit, stejně jako formu, kterou natáčí. I když se na první pohled jedná o dokument, tak je zde cítit jasná provázanost, která je spojena s Markerovou osobností a tím i jedinečná. (14.12.2015)

Ztraceno v překladu podle Chrise Markera. Upřímně, nevím jak v krátkosti něco napsat k tomuto dílu. Film musíte vidět, cokoli co napíšu ho nepřiblíží. Přesto, alespoň v náznacích. Je to film na pomezí, propojující, položený mezi Japonsko a Afriku, mezi filmovou esej a filmovou báseň, mezi bohatství a chudobu, mezi časově omezený politický film a nadčasovou meditací, mezi osudy konkrétních lidí a nevědomé archetypy. Nezalekněte se zvláštní formy, ale otevřete se originálnímu pohledu režiséra a budete odměněni. Rozhodně to není dokument, tak jak je běžně chápán. Na ČSFD pro filmy Chrise Markera nejsou žánrové kolonky. (24.11.2023)

3,5 Obrazovo podmanivé dielo, ktoré veľmi originálnym spôsobom nazerá na kultúru (film), spoločenské zvyklosti a životný štýl bohatého západného sveta (tu konkrétne japonského Tokia), ktorý dáva do kontrastu so svetom chudobným (Afrika). Film má taký dosť splašený strih, čo akoby znázorňovalo zhon  sveta. Priznávam, že miestami to bolo pre mňa ťažšie zrozumiteľné, čo bolo dané množstvom hlbších filozofických úvah o živote, navyše v trochu náročnejšej angličtine. Zážitok z filmu u mňa zrážajú aj dlhé a nezáživné ceremónie. Sans soleil je akousi magickou filmovou básňou o čase, o smrti, o dejinách ľudí a o pamäti ľudstva. (10.10.2021)

spíše vzpomínka na film, který paradoxně nikdy nevznikl, než soběstačné filmové dílo. a netřeba v tomto časoprostoru namítat, že zapomenutí nemůže předcházet vzpomenutí. z ideje pozapomenutého obrazu zbyly zápisky postřehů z cest - přičemž mysl často cestuje nezávisle na cestách těla -, a doplněny o útržky zrakových vjemů daly vzniknout náhradě za obraz. tvoří esej složenou ze slov, vypomáhajících si filmem, ale stále spíše "jen" literárního základu. dialog sama se sebou, kdy lze leda doufat, že dospěje, kam by ho mluvčí rád směřoval. sebereferenční konglomerát fakticky nahodilých, ale zdánlivě (a film se opravdu spíše zdá) spojitých vjemů, které reprezentují jen samy sebe a přeci dosahují přesahu. na(ne)štěstí není nijak jisté, zda jejich průnik "objevuje" skutečnost, nebo jen novou, nepoznanou možnost, jakou si kdokoliv z lidí smí svobodně budovat v soukromí mysli. může nacházet, aniž by usilovně hledal, stačí vnímat impulzy, které přicházejí z tajemného světa tam venku a stimulují smysly. skutečnost ve své totalitě snad vskutku je nekomunikovatelná, avšak lze doufat ve spojení mimo obvyklé dráhy, skrze časoprostor "kolektivního snění", kde má každá banalita svůj magický základ. zdřímněme si spolu na trajektu, sněme spolu pomocí japonské televize, videoher, Hitchcockových filmů a pohledů do hlubin kočičích očí. (30.11.2012)