Halloween: Predvečer Sviatku Všetkých svätých

Pesimistický film bez děje, který pohromadě drží hlavně mistrná režie a hudba Johna Carpentera. Začátek je děsivý zejména díky momentu šokujícího překvapení, kdy se vrahem stává teprve šestileté dítě (!), jenže po jeho útěku z ústavu snímek usíná na vavřínech a jen velice pomalu plyne dál. Napětí vyvolávané vždy vynořením Michaela na nějakém nečekaném místě a děsivém zapištění nepatří zrovna mezi funkční způsoby, ale je třeba upozornit, že tenhle slasher je proti starším snímkům v mnohém inovativní a rozhodně nemůže za to, že jeho praktiky jsou dnes již okoukané a používané v každém tuctovém hororu. Veliké plus si tvůrci zasluhují za dlouho ukrývaní tváře samotného pachatele, což se může pro neznalce stát zajímavým lákadlem pro dodívání se (detail přichází až někdy v 68 minutě). Nejzajímavější částí je pak bezpochyby samotné finále (a samozřejmě místa kde se vyskutuje skvělý Dr. Sam Loomis), kdy se tehdy ještě celkem pěkná Jamie Lee Curtis, vydá do domu hrůzy a setkává se jak s Michaelovým dílem, tak i s ním samotným. V tuto chvíli se konečně začne něco dít. Vcelku nudná povídaná, která bůhví proč odstartovala nevídanou vlnu slasherů. Vždyť tenhle film ani nemohl nikoho šokovat, zdá se že zachovává kodexy o tom, co se smí a co nesmí ukazovat. Ani vraždy nejsou zrovna nápadité, až na jednu mrtvolu houpající se ve skříni není o co stát. Halloween na mě bohužel zrovna nezapůsobil, v téměř celém rozsahu je to jen nudný snímek který nemá dnešnímu publiku co nabídnout. [TOP 19/11 87%] (04.06.2007)

Co má společného Šípková Růženka a Michael Myers? Docela dost, protože to, co oběma chybí, je rozum, bdění a přitakávání životnému – ze všeho nejvíce však řeč. V pohádkách jde často právě o to princeznám, které oněmí (Honza málem králem), ztratí schopnost úsměvu (Šílené smutná princezna) či upadnou do snění jako Šípková Růženka, tuto řeč navrátit. Zpravidla si to vezme na starost muž, který svou vychytralostí princezně rozum a řeč navrátí. V Halloweenu nacházíme totéž, jen je to prohozené – zakletý nemluva tu je Myers a ta, kdo ho má osvobodit, racionální Jamie Lee Curtis. Jamie se věru liší od svých hédonických kamarádek. Je trochu šprtka, nemá přítele, sama říká, že proto, že je na chlapy moc chytrá, trochu moc čte. Proto je ale hlavní postavou a proto je k ní Myers tak přitahován, jelikož ví, že ona jako jediná mu je s to rozum a řeč vrátit a zachránit ho. Řeč je možná to vůbec nejdůležitější, co lidé mají a co je nakonec odlišuje od zvířat. Podle mnohých teprve konstitucí řeči vzniká lidské vědomí, teprve tehdy ožívá psychické vědomé já. Také proto dnes někteří bijí na poplach, tvrdíc, že řeč byla rozbita (a s ní i rozum) ve prospěch různých sloganů, hlášek, smajlíků, výkřiků ap. Opakem řeči a rozumu je magie, drogy, mystika, náboženství či infantilita (Myers zabil poprvé v šesti). Ustanovením racionální Jamie hlavní postavou nám Carpenter naznačuje, že nikdy nesmíme rezignovat na snahu sebe i svět kategorizovat, uchopit, zpředmětnit, „zteoretizovat“. Neboť rezignace na toto nutně končí v oral-análním (dětském) vesmíru magie či drog, který je přesným opakem skutečné dospělosti. Nevěřme proto nikdy lidem, kteří odmítají teoretizovat o filmech a posmívají se intelektuálům – mluví z nich malí a nezralí Myersové. ____ Vyjma (-spoilery-) úvodní vraždy sestry se objeví ve filmu ještě čtyři. První dvě mají společné to, že těsně před zabitím nehraje žádná hudba (dívka v autě, kluk v domě), zatímco během třetí (šňůra od telefonu) a čtvrté (Jamie, ale tady jde jen o pokus o vraždu) hudba hraje, pokaždé stejná, Carpenter cosi velice jednoduchého vybrnkává na piano. Důvod, proč hudba hraje, je ten, že Meyers je v záběru a jeho počínání tedy není založeno na šoku pro postavy i diváka jako u prvních dvou vražd. Když v záběru není, jako v prvních dvou případech, žádná hudba nehraje a překvapení je o to větší. Carpenter v tom má očividně prostě nějaký systém. Na tomtéž konceptu stojí hudební doprovod ke slasheru Pátek třináctého. Problém je samozřejmě v tom, že vycvičený divák právě z toho důvodu, když je nápadné ticho, pozná, že se něco blíží – podobně jako je např. podezřelý záběr bez střihu v jinak frenetickém filmu, neboť ukazuje-li takový film postavu jdoucí dlouze z domu k autu, je téměř jisté, že auto vybouchne. (18.09.2011)

S odstupem pár let musím přidat i tu pátou hvězdičku, protože Halloween je jedinečný film. Zneklidňující atmosféra graduje až do infarktového konce, John Carpenter se nepáře s postavami ani s divákem, používá nervózní dlouhé záběry z Myersova pohledu a ukazuje ho jako čiré zlo, čemuž nemáte problém uvěřit. Že v jednoduchosti je síla, tu platí stoprocentně. A Jamie Lee Curtis je úžasná. (22.11.2020)

Carpenter-režisér se nezapře, režijně vymáčkl ze slaboučkého námětu co se dalo. Carpenter-scenárista maximálně zklamal. Je mi jasné, jak strašně převratně muselo tohle dílo působit v roce 1978, ale z dnešního pohledu je to téměř nesledovatelné. Atmosféra v podstatě neexistuje, místo napětí se dostaví smích... Ale významné místo v historii bych tomuto hororu rozhodně neupíral. (01.11.2010)

Ač je úvod filmu velice slibný, z nepochopitelných důvodů po něm následuje přetažených 45 minut jakéhosi pokusu o budování napětí, kterému jsem ne a ne přijít na chuť. A nespravil to ani vývoj poté. Postavy se chovají opravdu dementně a mají strašně zpomalené pohyby. Opravdu nechápu tento způsob režie a vyloženě mě to irituje. Zkrátka nebudu to okecávat a hrát si na objektivitu, Carpenterovi a speciálně žánru slasherového filmu jsem vůbec nepřišel na chuť. 4/10 (12.04.2009)