Pekné dediny pekne horia

10/10 Film o dvou pulkach - ehm - rozhodne ne o prdeli - i kdyz.... no zas az takova prdel to teda neni. Zpocatku mi rozbita struktura syzetu vadila, pak jsem si zvykl a zbytek filmu uzival a v uplnem zaveru nevedel jestli mam v plazicim souboji stat na strane dobra nebo dobra. Spousta vecnych obvineni z ust muzu, co si Tita zazili a uzili. Konflikt se neresi jen graduje... (07.11.2010)

Pět let po natočení filmu jsme se vydali se do Chorvatska k moři. Pamatuji si opuštěnou asfaltovou cestu do poloviny zarostlou trávou. Vydali jsme se k ní a našli místo na stanování. Ráno jsme se probudili na zvláštním místě. Rovina, na které stál stan byla vlastně podlaha rozbořeného domu. Zbytky zdí vstřebala příroda. Pod hromadou psího vína stálo auto, thůje byly ověšené vinou révou, hrozny právě dozrávaly. Všude to vonělo mateřídouškou, bylo slyšet cykády ... Zdánlivě klid a pohoda, ale ta opuštěnost místa byla bolestná. Nevím, jestli tam krásně hořelo, každopádně tam dřív někdo žil, možná tam byl šťastný. Neschopnost dialogu je počátkem nedoruzumění a nenávisti, která často nemá ani reálnou příčinu. K filmu samotnému: Méně je někdy více, určitě chaotičnost a překotný styl vyprávění kazí celkový dojem. Silný byl kontrast mezi bojištěm a čstým poklidem nemocnice i zpěv národních písní. (26.07.2019)

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. (23.05.2007)

Prazvláštní film, který se místy hodně těžko sleduje, jaho přínos je ovšem nesmírný, už jen proto, že zde pokuazuje na vníka války v podobě příšery z tunelu, což je prostě poukázání na fakt, jak těžko se v takovémto chaotickém konfliktu viník hledá, jak slepé, je za hlavního viníka obvinit jen a pouze Srby. Ta příšera byla ve všech stranách konfliktu a objevila se, když zemřel Tito a vyplula zcela na povrch v devadesátých letech, když jim dali do rukou zbraně aneb viva la primordialistická koncepce nacionalismu (viz vydlička a její užití=nacionalismus je iracionální svinstvo), spolu s právem národů na sebeurčení a s nedořešenými mocenskými spory, do té doby dušenými tuhým režimem. Když si celou tuhle sakra špatnou situaci spojíte s cynickým pohledem režiséra, poukazujíc pomocí humoru na absurditu této sakra špatné situace a nebudete v tom mít k tomu všemu bordel (což, co si budem povídat, šlo místy hodně těžko, díky množství dějových linií), užijete si tohle dílo minimálně maximálně náramě. Tož tak. (27.03.2011)

Hodne dobry film, ktory vsak stale neprekroci hranice priemeru. Tempo nestrhne a v strede filmu zavladla taka priserna nuda, ze hruza. Reziser Srdan Dragojevic je len rutiner, obcasne prestrelky film osviezili, ale inak ide o hroznu nudu. Dejovo je film priserne roztriesteny /caste striedanie vojnovych a mierovych scen/. 60 % (05.04.2016)