Atalanta

Velmi jednoduchý příběh se snaží stavět na představiteli věčných buranů Simonovi, což je bohužel značně málo. Celkově jsou herecké výkony velice špatné, přehràvání je zcela běžným jevem v celém filmu. Zajímavých je několik scén z poslední třetiny, kterou zachraňuje kameraman ovlivněný sovětskou školou. Celá její pařížská eskapáda jako kdyby patřila do jiného filmu, nad zbytkem snímku výrazně kvalitativně ční, většinou zásluhou kamery. Zajímavá je moderní hudba, ale to jsou bohužel veškerá pozitiva filmu. K výrazné Vigově prvotině se tento film nepřiblížil ani náhodou. A z pohledu dneška se stal prakticky nepoužitelným. Vynikne to především v kotextu starších filmů, které dosud neolezly pavučinami tak, jako tento snímek. (30.10.2019)

Ďalší tak trochu-nadhodnotený film Jeana Viga, spadajúci k rannej, francúzskej kinematografii, ktorí mnohí označujú, ako: „zásadný, či prevratný” , s čím sa ja až tak veľmi nemôžem stotožniť, že sa nechcem znovu opakovať, ako taká obohratá platňa, a vymenovávať niekoľko kladov, ktoré film má k dispozícii. Jedným z nich je 100 % Dita Parlo+Borisova kamera, ktorá ma uchvátila, ale až o 20 rokov neskôr V prístave... _ “Manželských kríz bolo už neúrekom sfilmovaných, že táto sa ničím extra nerozlišuje od iných”_ Najzaujímavejšie na všetkom je to, že sa snímok nakrútil pred dávnymi osemdesiatštyrmi rokmi, keď sa v prvom rade zvukový film pekne adaptoval, a samotní francúzski filmári pristupovali k nakrúcaniu filmov s oveľa väčším rešpektom, používali perfektné uhly kamery, atmosféru, herci boli špičkovými umelcami, čo už bohužiaľ v súčastnosti neplatí, a to nielen u Galtského kohúta, ale všade navôkol ! (30.09.2018)

"Po klasice se nešlape" - ano, všichni si moc dobře uvědomujeme tuto "pravdu". Ale jak už tu přede mnou pár dalších uživatelů správně poznamenává, co bylo v roce 1934 úchvatné a převratné, na tom v roce 2008 zub času už notně zapracoval. Nakonec to samé budou za 70 let prohlašovat naši potomci o současných technicky i obsahově přelomových a obdivovaných snímcích... (15.01.2008)

V oné slavné scéně milování navzdory prostoru, kterou Jiří Cieslar odbyl jako „telepaticky sdílenou nespavost“, se setkávají dvě rozčilené mysli, roztoužená, planoucí srdce. Tváře zkřivené v grimasách vášně, těla němě se svíjející vzrušením, temné pohledy za rám skutečnosti. V čem spočívá její tajemný půvab a erotismus? Rozhodně ukazuje více než prostou simultaneitu, souběžnost dvou jevů, dějů, akcí, okamžiků či míst, v našem případě výbušné extáze odloučených těl, jejichž sounáležitost, sbíhavost a dostředivost je nám předkládána křížovým střihem. Více než překrývání či vrstvení, onen smyšlený pohyb významů po vertikále, neboť mezi takovými vrstvami vždy zůstane postřehnutelný šev. Ten zde však nevnímáme. Pak tedy, v čem je ona nepostižitelná krása, která nás k této elektrizující scéně vábí, zastoupena? Tvrdím, že v akordu splynutí. Vigo znázornil absolutní pohroužení jednoho těla v druhém, ba rozprostření prchavé hmoty duší v sobě navzájem, vzájemnost prožitku, oceánický pocit. Jakoby se dvě tělesa vznášející se ve vláčném nálevu smutku střetla v bodě určité věčnosti, aniž by fyzicky překonala vzdálenost, jež je tak tragicky odděluje ve světě filmu, a zde se prolnula, navzdory vědecké logice a předpokladům zdravého rozumu a stala se jedním i druhým, tedy jednotným, samojediným a přítomným. Nejedná se o nic menšího než kolizi páru něžných planet, věčně oddalovanou a stále se opakující, která však neústí v destrukci, úplné zničení, zmar a slzy, ale v jiskru života – zpřítomnění, jímž probíhají protichůdné časy, kde se rozplývá fyzická vzdálenost. Čas se zpomaluje, je téměř nicotný. Obdélník přízračného světla rámuje milence do neskutečna, doslova je vyděluje z pouště noci. Ulpívají na sobě stíny hvězd. Vidíme stav, stav týraného ducha, jemuž obyčejně říkáme láska. Vidíme smyslnost lásky v celé její drásavé hrůze. Můžeme se jí dotknout v záři našich vlastních projekcí, neboť byla zpomalena za hranici běžného. Obrazy rozjitření a svůdnosti nás vtahují do svého neklidného víření a prolínáním, postupným prolínáním přibližují na dosah posvátna. Je třeba ještě zdůrazňovat Vigovu genialitu? (26.12.2010)

Forma bez obsahu pro dost úzkou skupinu diváků. Ukázkový příklad, kdy režisér stvořil, co si přesně představoval (se všemi klady i negativy) a já to nedokázal přijmout, protože mi to prostě a jednoduše nestačilo. Příběhově jde shrnout film do jedné věty a ani dialogy nebo postavy nejsou tím, co by vás k filmu mělo připoutat nebo vůbec přivést. Poezie a surrealismus, který mě neokouzlil, neuchvátil a hlavně ani nezaujal. S problémy mnou dokoukané a poté zahozené do kouta věčnosti, odkud se bude dostávat jen díky milovníkům čistokrevného artu. Neberte toto hodnocení jako neúctu k autorovi nebo samotnému dílu, ale jen jako subjektivní názor člověka, kterému forma nestačila nýbrž ho ani neokouzlila... (29.09.2009)