Místo

Dosavadní komentáře říkají vše, tak jen dodám, že scéna silvestrovského večírku je snad jedna z nejlepších vůbec. A tolik dalších nezapomenutelných okamžiků: starším mužem u prvního testu počínaje a závěrečnou scénou konče. Celé to působí tak jednoduše a zároveň tak komplexně, je v tom všechno. Filmů Ermanna Olmiho se od teď budu držet jako klíště. Poznámka na okraj: pěkný hlavolam s tou matematickou úlohou. (01.04.2013)

Prostý, a přitom tak silný film. Zatímco Černý Petr mi přišel takový (po česku) třeskutější a vlastně nikam moc nespěje, Místo je o poznání vážnější. Dospívání hlavních hrdinů je sice plné úsměvných detailů (např. nejistota z první návštěvy kavárny), celkově ale působí docela tísnivě. Už jenom to prostředí odlidštěné kancelářské mašinérie. (13.09.2018)

Dokonale zachycený vstup do života jednoho řadového chlapce. Vedle sebe a zároveň dohromady jak neskutečně prostě a lidsky natočené scény sbližování dvou mladých lidí a první kontakty mladíka s prací a odpovědností, tak chladné a objektivní scény administrativní mašinérie, pracovní hierarchie, odcizení výměnou za živobytí. K tomu s neradostným reflektováním reality, v níž se lidé snaží žít své naděje, očekávání, radosti a strasti na pozadí a pod taktovkou cizího vnějšího světa, který nemají ani zdaleka ve své moci (např. vliv prvotního pracovního zařazení dvou potenciálních mlienců na jejich pozdější vztah; osobní životy kolegů z kanceláře nehrají samy o sobě žádnou roli - důležitost nabývají právě jen ve vztahu k fungování pracoviště: aneb uprázdněný stůl...). Střízlivý, neokázalý a přesto pohlcující a až na dřeň působící jednoduchý styl. (22.01.2014)

Zajímavý film, do kterého jsem se spočátku obtížněji dostával. Hlavní mladý (ne)hrdina tehdejší současnosti v průmyslném koncernu působí jako ňouma, který navzdory jasně určenému nevyhnutnému cílu (získat pracovní místo) zatím neví, co od života chtít nebo čekat a nejedna scéna (např. v poloprázdném sálu daleko od lidí za stolem) tu ještě více podtrhuje jeho vnitřní ztracenost uprostřed tohoto velkého světa. Nesleduje se to zrovna nejsnadněji, v souladu s realistickým ztvárněním onoho odosobněného života v kapitalistickém velkoměstě s bezejmenní firmou, v níž si jde běžný den spříjemnit o pauze kdyžtak jen chováním akváriové rybičky v sáčku u umývadla, působí takhle odtažitě a odosobněně i téměř celý film. Domenico je jeden z mnoha mladých lidí onoho dneška, které Ermanno Olmi ve svém raném filmu zachycuje, o minulosti, rodině i pracovních kolezích Domenica se nejspíš schválně dozvídáme velmi málo, jsou mnohdy jeden jako druhý, navzdory případným osobním problémům (zhoršující se zrak postaršího úředníka u zadního stolu s lampou) tu většina z nich snadno splývá dohromady. Přesto musím říct, že ta dusivost, zdánlivá prázdnota a monotónnost dýchající z precizně nasnímaných dlouhých scén mě tu postupně neskutečně pohltila, až jsem v některých částech, zejména během dlouhého monotónního čekání na zkoušky, na výsledek, u napětí během pohovoru skoro nedýchal. Přestože pár jiných scén u mě naopak vyvolalo pocit zdlouhavosti, realistické ztvárnění dobového prostředí v nadčasových konotacích spolu s autentickou atmosférou a působivých kamerových záběrů dělá své a nejen závěr si pro celý film vysloužil z mé strany poctivé 4 hvězdičky. [75%] (14.02.2022)

Magali a Domenico se potkají na přijímačkách do práce a je z toho ještě krásnější Černý Petr, než je ten náš. Pan Ermanno Olmi mě chytil svou tvorbou za srdce, má hladké jméno a má rád Ježíška. K dílu Il Posto... No, to si člověk lehce vzpomene, když čekal třeba v tanečních na předvánočním večírku a ta jeho holka stále nepřicházela (nebyla jeho, ale pro něj byla jediná, na kterou chtěl čekat), nemohl ani jít tančit, než si uvědomil náhle mezi kroky waltzu smutnou melancholii, jíž má alespoň ze svého pocitu. Život takový je. (20.12.2009)