Chrustaljove, vůz!

Pravděpodobně bych dokázal strávit dvacet let svého života jenom opakovaným sledováním filmů Alexeje Germana. Rozplétat postupně jednotlivé scény, hledat v nich to, co souvisí s hlavní dějovou linkou, co s vedlejšími, rozděloval si postavy, zjišťovat, co v nich vůbec souvisí s dějem a když nikoli, proč to v dané scéně vlastně je. Totální mayhem, který pojí dohromady akorát děsivé karavany anonymních černých limuzín vyjíždějících z monumentálního kremelského hnízda. Z mého osobního hlediska je Chrustaljov důkazem ultimativnosti filmového média ve vykreslení určitého zeitgeistu, subjektivního náhledu a přirozené chaotičnosti a neuchopitelnosti lidské povahy. (08.09.2020)

Tento film je trochu silné kafe. Po hodině zvláštního a zmateného chaosu jsem měl sto chutí to vypnout a rychle zapomenout. Nakonec jsem to dokoukal a nelituju. Opravdu velmi originálně natočeno. Černobílý, depresívní snímek, kde se veškerý humor ztrácí v šílenství a strachu tehdejší doby stalinovského režimu. Nepříjemná noční můra, ve které se místy ztrácíte a marně tápete, co se vlastně děje, přesně reflektuje a naráží na dobovou situaci. Syrové, misty drsné a nechutné, tak nějak "rusky" dementní. (18.01.2005)

Tak tohle je maso! Rychlé a zběsilé! Jen sedět a koukat! Žádné myšlenky a úvahy - ani ty postranní a nejpostrannější! Absolutní pospolitost! Život ne ze dne na den, ale z vteřiny na vteřinu!.. Žádné hodinky bouré (či jak se jmenovaly) jsem samozřejmě také nenašel. A brzy také poznal nesmyslnost jakéhokoli dalšího hledání, hlavně ne příběhu, smyslu, nebo jiných, v moderně uvízlých kategoriích. Přesto rezonance byla silná, něco se začalo skládat dohromady, a to co zůstalo, je mohutný prožitek jakési hodně vzdálené reality, ale reality beze sporu. Možná to byla právě doba konce stalinismu, možná doba vojny, možná také předškolní léta. Anebo: "credo quia absurdum" - věřím, protože je to nesmysl. Pozn. 1: Nedávno jsem četl Platonovův "Čevengur", jiný příběh, z jiné doby a z jiného místa, i když ze stejné země. S "Chrustaljovem" měl však něco výrazně společného. Že by to něco byl onen blíže neurčený "ruský genius"? Pozn. 2: Podle J. Hobermana (1999) Alexej German řekl: "Nechtěli jsme vylíčit události roku 1953, chtěli jsme jen ukázat jací Rusové doopravdy jsou.” Tak jací jsou tedy? (10.01.2017)

Ruská a sovětská historie patřily už od dob střední školy k mým koníčkům, takže o stalinistickém Sovětském svazu, případu židovských lékařů a Stalinově skonu jsem měl velmi slušné informace a měl jsem pocit, že film Alekseje Germana bude jen zajímavou konfrontací režisérových uměleckých představ o dané době s těmi mými. Popravdě řečeno, po prvním shlédnutí jsem měl pocit, že jsem brouk, který zabloudil v mraveništi, protože ani po hodině zoufalé snahy jsem se ve filmu a ve sledu obrazů a postav, které mi režisér předkládal, ani v nejmenším nevyznal. Nedokázal jsem film dokoukat a původně zde figuroval odpad. Po druhém shlédnutí jsem se už náležitě připravený a poučený, co mě asi očekává, dokázal propracovat až k závěrečným titulkům a můžu změnit hodnocení na férovější dvě hvězdičky. German nemyslel na diváka a podřídil filmovou strukturu svému uměleckému záměru, který bude ale pro většinu diváků, obávám se, nestravitelný. Jeho snímek je silný v detailech, v jednotlivých scénách, kde dokáže postřehnout a zachytit absurditu života v pozdně stalinistickém Rusku, selhává ale jako celistvý příběh, který by měl diváka zaujmout a poskytnout mu celkový obraz doby a země. Z tohohle pohledu je daleko lepší sáhnout po takových titulech, jako je Unaveni sluncem či Baltazarova hostina. Celkový dojem: 40 %. Je to typicky festivalový, resp. klubový, film bez šance uspět u širšího publika. Existuje nicméně divácká menšina, která přistupuje k filmovému dílu jako k rébusu, který je nutné vyluštit, a ta bude mít patrně z Germanova filmu upřímnou radost, protože pochopit chaos a vnést do něj řád je úkol na dlouhou dobu... (25.06.2006)

Germanovo dílo působí od počátku dojmem chaotické kakofonie zvuků, nesourodých dialogů, těžko rozeznatelných postav... Snaha vzbudit dojem nestylizovaného dění, ve kterém je kamera (a s ní i divák) jen na návštěvě, vyúsťuje do pocitů zmatenosti a zběsilého těkání, které pomáhá usměrňovat občasnými štěky jen postava chlapce-vypravěče. Dějová kostra se pod masivem falešných zvuků a střípků událostí rýsuje jen pozvolna, Rusko roku 1953 vyhlíží jako absolutní blázinec, jeho obyvatelé (v tomto filmu "zúženi" obyvatele jednoho domu) působí dojmem přehnaně afektovaných a nelogicky reagujících chovanců. Germanův pohled je typicky ruský, je v něm ironie, prudké zvraty do tragiky, bizarnost, zběsilý spád vyprávění, který může na "neškoleného" diváka působit jako zmatek, ale při bližším pohledu lze odhalit velký vypravěčský um a řád. Chrustaljove, vůz křísí atmosféru padesátých let v SSSR nejen z pohledu běžného občana (neustále smýkaný a ponižováný topič), ale i z pohledu elity (ústřední postava generála Glinského)... Spojuje je však krutá a manipulativní nadvláda moci, před kterou nelze utéct (černé vozy...). Do hry se s obdivuhodnou lehkostí dostávají zásadní otázky té doby, na odpovědi sice nedojde, ale koneckonců, tenhle kousek bazíruje na "dokumentární" hodnotě. Rusko-francouzský snímek podle mého pracuje se stejným druhem "zrealističtělé" metafory jako Kusturicův Underground, ačkoli zachází vskutku ad absurdum a z diváckého hlediska není ani zdaleka tak vděčný. Alexej German talent nezapře, ale přesto má jeho sdělení jen několik silných emotivních momentů (zejména znásilnění generála ožralými mužiky), jinak svým černobílým chladem, režijním odstupem a matoucí strukturou zůstává spíše filmem pro zvané. Což na druhou stranu není chyba. (18.01.2005)