Chrustaljove, vůz!

Germanovo dílo působí od počátku dojmem chaotické kakofonie zvuků, nesourodých dialogů, těžko rozeznatelných postav... Snaha vzbudit dojem nestylizovaného dění, ve kterém je kamera (a s ní i divák) jen na návštěvě, vyúsťuje do pocitů zmatenosti a zběsilého těkání, které pomáhá usměrňovat občasnými štěky jen postava chlapce-vypravěče. Dějová kostra se pod masivem falešných zvuků a střípků událostí rýsuje jen pozvolna, Rusko roku 1953 vyhlíží jako absolutní blázinec, jeho obyvatelé (v tomto filmu "zúženi" obyvatele jednoho domu) působí dojmem přehnaně afektovaných a nelogicky reagujících chovanců. Germanův pohled je typicky ruský, je v něm ironie, prudké zvraty do tragiky, bizarnost, zběsilý spád vyprávění, který může na "neškoleného" diváka působit jako zmatek, ale při bližším pohledu lze odhalit velký vypravěčský um a řád. Chrustaljove, vůz křísí atmosféru padesátých let v SSSR nejen z pohledu běžného občana (neustále smýkaný a ponižováný topič), ale i z pohledu elity (ústřední postava generála Glinského)... Spojuje je však krutá a manipulativní nadvláda moci, před kterou nelze utéct (černé vozy...). Do hry se s obdivuhodnou lehkostí dostávají zásadní otázky té doby, na odpovědi sice nedojde, ale koneckonců, tenhle kousek bazíruje na "dokumentární" hodnotě. Rusko-francouzský snímek podle mého pracuje se stejným druhem "zrealističtělé" metafory jako Kusturicův Underground, ačkoli zachází vskutku ad absurdum a z diváckého hlediska není ani zdaleka tak vděčný. Alexej German talent nezapře, ale přesto má jeho sdělení jen několik silných emotivních momentů (zejména znásilnění generála ožralými mužiky), jinak svým černobílým chladem, režijním odstupem a matoucí strukturou zůstává spíše filmem pro zvané. Což na druhou stranu není chyba. (18.01.2005)

Pravděpodobně bych dokázal strávit dvacet let svého života jenom opakovaným sledováním filmů Alexeje Germana. Rozplétat postupně jednotlivé scény, hledat v nich to, co souvisí s hlavní dějovou linkou, co s vedlejšími, rozděloval si postavy, zjišťovat, co v nich vůbec souvisí s dějem a když nikoli, proč to v dané scéně vlastně je. Totální mayhem, který pojí dohromady akorát děsivé karavany anonymních černých limuzín vyjíždějících z monumentálního kremelského hnízda. Z mého osobního hlediska je Chrustaljov důkazem ultimativnosti filmového média ve vykreslení určitého zeitgeistu, subjektivního náhledu a přirozené chaotičnosti a neuchopitelnosti lidské povahy. (08.09.2020)

I asked German if Khrustalyov was about present-day Russia. “Of course,” he replied, adding that “maybe things are simpler now—they just shoot you.” His words came back to haunt me as I wrote this piece, a few days after Duma member Galina Starovoitova, an outspoken liberal reformer, was gunned down gangster-style in the foyer of her apartment house. “The artist is a canary in a mine shaft. If Brezhnev had read Rudyard Kipling, he would never have gone into Afghanistan,” German told me. “We didn’t really want to depict 1953, we wanted to show what Russians are like.” http://www.filmcomment.com/article/exorcism-aleksei-german-among-the-long-shadows (13.12.2005)

Údajně absurdní pohled do absurdní doby. Po pravdě řečeno nic absurdnějšího jsem dlouho neviděl a jestli bylo Germanovým záměrem vyvolat v divákovi především pocity nesmylnosti, údivu, nepochopení, víceméně marného hledání jasnějších souvislostí nebo i přehledného řádu, podařilo se mu to dokonale, potenciálnímu divákovi však připravil víc než těžko stravitelný pokrm, z kterého se bude hodně dlouho vzpamatovávat, aniž by si byl úplně vědom toho, co mu tak vadilo, co ho překvapilo, či co se mu naopak zalíbilo. (18.01.2005)

Divácký zážitek z tohoto Germanova snímku se (zejména zpočátku) podobá chaotickému putování generála Glinského labyrintem zchátralých klinik a přelidněných bytů. Defilé bizarních a nezařaditelných postav je stejně matoucí jako absence jasné dějové linky v první části filmu. Postupně se ale absurdní juráčkovská atmosféra vytrácí a příběh získává jasnější kontury, spolu s nimi se ovšem ke slovu dostává všechen marasmus a ubíjející tíha stalinské epochy. Přímočaré scény vzbuzují chvílemi doslova fyzický pocit hnusu (odpudivý výjev s eskortou, umírající Stalin, ale už i bitka s výrostky na nádraží), které jsou naštěstí odlehčovány takřka lyrickým snímáním města a krajiny a řadou černohumorných pasáží. "Chrustaljove, vůz!" tak vyznívá především jako tragikomická, groteskní, ale přesto silná výpověď o dané společnosti a době a nakonec působí (alespoň na mne) vcelku mnohem optimističtěji, než bezútěšný smutek režisérovy "Prověrky osudem". (29.04.2009)