Hrob světlušek

War. War never changes. Citové vydírání? Pravděpodobně ano. Ale kromě toho taky ještě relativně nedávná historie, jejíž silné příběhy se dají vyprávět donekonečna. A tady mě párkrát zamrazilo způsobem, který bych od animovaného filmu rozhodně nečekal, Už jen třeba při těch bezstarostných scénách, do kterých znenadání zazní sirény oznamující blížící se bombardéry. Jako celek je to hezky vypointované (příhodný název), po vizuální stránce příjemně umírněně animované i ozvučené (až na ze začátku trochu přehnaně upištěnou Setsuko). Anime příliš neholduji, ale toto dílo bych klidně doporučil komukoli. Protože zrovna tenhle kousek ve mně vyvolal chuť zkusit i něco dalšího. (16.09.2020)

Tak takhle dramatický nebo spíše dospělácký a hrozně smutný animák jsem z japonské produkce snad ještě neviděla. Začala jsem věřit tomu, že ne vše, co je animované, je dětské (asi první mě o tom přesvědčil Persepolis). Je z toho všeho cítit smrt, zkáza a utrpení. Hlavně ten začátek... "V noci 21. září 1945 jsem zemřel" (to není spoiler, toje prostě první věta filmu). Potom opravdu realisticky zobrazena válka a její důsledky.. ohořelá těla, ofačovaní lidé, brouci v obvazech... no a pak samozřejmě protloukání se sirotků. První film od Takahata, co jsem viděla a musím říct, že mě dostal svou atmosférou i příběhem. Kdo neuronil ani jednu slzu při "pohřbu" Setsuko, tak nemá srdce. (17.01.2014)

U filmu jsem asi 10 let nebrečel. Ještě v životě jsem nebrečel u animáku. U Hrobu světlušek jsem brečel jako u žádného jiného filmu v životě... Tento film stejně silně prožijí spíše ti, kteří jsou citově vázaní na svou rodinu. Jen pomyšlení, že bych měl ztratit někoho ze svých nejbližších,... 10/10 (31.05.2010)

Anime určite nie je pre mňa. A vlastne ani neviem pre koho sú určené. Pre deti nie kvôli tematike a pre dospelých nie kvôli vyjadrovacím prostriedkom. Mne navyše nie kvôli tomu, že námetom je utrpenie Japoncov po prehratej vojne. V kontexte so zverstvami, ktoré japonské vojská páchali po celej juhovýchodnej Ázii ťažko hľadám empatiu k ich utrpeniu. (08.05.2018)

Nemohu sice říci, že by mě film úplně vyždímal, ale mé citové rozpoložení v jeho průběhu bylo přesto jako na houpačce, ovšem s tím rozdílem, že já se zastavil přesně v místě, kdy se vám stlačí žaludek a požitek ze zhoupnutí na maličký okamžik vytlačí z hlavy vše ostatní. Takahata se vážně vytáhl a tímto skvostným dílem se vyrovnal i nedostižnému Miyazakimu- když už ne tvůrčí fantazií a námětem, tak výslednou působivostí stoprocentně. A hudba od Mamiyai se tak vydařila, jako bych poslouchal Ennia Morriconeho v nejlepších letech. Úžasný filmík, kde jsou všechny oscarové nominace a větší věhlas? 100% (10.01.2013)