Šarlatový a černý

Tenhle film je jako podprůměrně vypadající stydlivá ženská s diamantovou duší: prve nad ní člověk ohrnuje nos, posléze jí propadá stále hlouběji, ne proto, že by citově manipulovala, ale proto, že je vnitřně tak skvělá, a závěrečný sex s ní je samozřejmě úžasný. :-) Mimoto, matadoři Morricone, Plummer a hlavně Peck zodpovědně plní svůj standard a propůjčují postavám koňskou dávku respektu a moudrosti (ano, i ten nacista). (26.01.2010)

Výtečný Gregory Peck v roli vatikánského monsignora vs. Christopher Plummer v roli šéfa gestapa ve válečném Římě roku 1943. Duchovní kuráž při záchraně válečných zajatců versus nacistická zběsilost. Hodně dobrý válečný film. Trailer: https://www.youtube.com/watch?v=NgRxWrlMCOA (13.12.2015)

Aby byl válečný film atmosféricky silný, nemusí mít notně kabát z počítačových efektů, či tun bojových scén. "Šarlatový a černý" je pouhé konverzační drama, ale jaké? Celý film se točí kolem dvou postav, ale jakých? Tolik vybroušených dialogů a úspornými prostředky vybudovaného napětí v dnešních filmech asi neuvidíte. A jsou vůbec dnes ještě herci, kteří by se do svých postav dokázali takto vcícit?! Gregory Peck monsignora O'Flahertyho stvárnil svým neodolatelným způsobem a noblesou sobě vlastní. Jeho silný, důstojný a rovnocenný protihráč plukovník Kappler je bezpochyby žvotní rolí Christophera Plummera (i v dabingu s hlasem Borise Rösnera je prostě neuvěřitelný). Dalo by se říci pouhý TV film. Ovšem svou působivostí, alespoň v mých očích, překonává i takový "Schinderův seznam". 100%. (07.08.2009)

Úloha katolické církve v druhé světové válce je obecně považována za rozpornou. Na jednu stranu Vatikán nikdy otevřeně nevystoupil proti nacismu a není bez zajímavosti, že sám Adolf Hitler se při několika příležitostech označil za katolíka, čímž samozřejmě nechci naznačovat souvislost s nacistickými zločiny. Na stranu druhou Hitlerovi jeho přiznané katolictví nijak nebránilo v pronásledování mnoha představitelů církve i laiků či v občasné kritice křesťanství jako takového. Církev také Hitlerovi při jeho snažení sem tam pod nohy nějaký klacek hodila, byť třebas tajně a ne takové, které by významně uspíšily pár Třetí Říše. Jeden z těch největších pomyslných klacků vrhl právě hlavní hrdina filmu Šarlatový a černý Hugh O'Flaherty, který vybudoval a řídil rozsáhlou tajnou organizaci, jež velmi úspěšně ukrývala před řáděním nacistů Židy a uprchlé spojenecké válečné zajatce. Film, dle rychlé kontroly O'Flahertyho stručného životopisu, je v zásadních okamžicích skrz naskrz pravdivý a historicky věrný (možná s výjimkou lehce nadsazené dramatičnosti pár "akčnějších" scén). Je to s podivem, neboť vzejít takové dílo pouze z pera scénáristy, možná by někteří z nás tvrdili, že jde o klišovitou patetickou klerikální propagandu s vykonstruovaným koncem. Skutečnost nás ale v tomto vytrestala, protože v sobě nezahrnuje jen různé odstíny šedé, ale i neposvrněnou bílou a černočenou čerň. O'Flaherty s větší jistotou než Schindler představuje prototyp neohroženého, spravedlivého a čestného člověka, který bránil nevinné s nasazením vlastního života. U něj totiž nelze spekulovat o tom, že by "musel". Zatím jsem však ani tak moc nevychválil film, jako jeho protagonistu. Co tedy film? Krom zmiňovaného poctivého zobrazení historie, lze nalézt potěšení i v tom, jak přehledným a přitom ne trapně polopatistickým způsobem snímek dění posledního roku nacistické vlády nad Římem předkládá. Bez degradace skutečnosti je přimícháno napětí, spousty dalších pocitů, charaktery postav jsou obohaceny o drobné osvěžující morálně indiferentní vlastnosti, díky čemuž více dýchají životem (např. O'Flahertyho drzé a výsměšné producírování těsně za bílou linií). Ani Morriccone v poloze velmi blízké tomu, co známe z Italského seriálu Chobotnice, není v žádném případě k zahození. (29.06.2009)

Gregory Peck v roli srdnatého monsignora O´Flahertyho je těžký sympaťák, jeho sok - esesák Kappler - v podání Christophera Plummera bohužel taky. Člověk mu více věří polohu hodného otce od rodiny než nacistické zrůdy, což příběhu místy ubírá sílu. Vzácné okamžiky, kdy se oba hlavní představitelé setkávají tváří v tvář, přesto patří k nejpovedenějším - mají jiskru a svým způsobem i komediální rozměr. I po duchovní stránce se v případě tohoto snímku jedná o pořádnou vzpruhu... nejen díky těm několika krásným větám úplně na závěr, které popisují další životní osudy hrdinů. (19.04.2010)