Prvý deň môjho života

V nějakých fázích života se dá obhájit, proč někdo napsal podobný scénář, ale věřte mi, že žádná z těch fází už není po maturitě. Mudrující povýšená esoterická sračka pro čtenáře časopisu Moje psychologie a lidi, co by mi na tohle řekli, že je to od mě logická reakce, když jsem štír. Genovese přijal svoji roli moudrého pozorovatele a hodnotitele těch směšných lidských charakterů, přičemž si zjevně velmi hlídá, aby se nikdy nedostal ze svojí maloměšťácké bubliny, která ho tolik miluje, protože se vykazuje podobně povrchním mindsetem jako on a jeho postavy. Jeho snaha o odhalení toho, že pod zdánlivě komplikovanou osobností jsme vlastně všichni jen marniví dobráci, je tak strašně arogantní, až se fakt nemůžu zbavit pocitu, že v rámci důkladné přípravy na natáčení by udělal nejlíp, kdyby si ustřelil hlavu. To je v pohodě, to můžu takhle napsat, on přece ví za mě, že to tak ve skutečnosti nemyslim. Nebo...? (05.04.2024)

Ač těžké a smutné téma (sebevrahové), film má příjemně hladivou atmosferu a je plný pozitivní energie a chuti do života. Snad je to tím, že velké pravdy halasně nevnucuje, ale nechává každého změnit jeho úhel pohledu tak, aby se v něm znovu objevila radost a chuť k ní dojít. V tom oparu pozitivna autorům i leccos odpustíte... (18.01.2024)

Mám rád ten moment, kdy si pustím film, který neznám a nechám se překvapit tím, co mi dá. Tímhle způsobem jsem koukal na tento film. Přečetl jsem si zápletku a pak si ho pustil. Nezjišťoval jsem si nic kolem, nekoukal na trailery. Prostě jsem si ho pustil a neměl jsem žádné očekávání a o to více jsem si film vychutnal. Režisér Paolo Genovese z mého pohledu odvedl moc dobrou práci. Jeho režie je přesná a výstižná. Umí krásně vytvořit dojemné a intimní okamžiky, které mají sílu a hloubku, a nejsou jen prázdným kýčem. Velkou oporu má Genovese v dobrém scénáři, jenž sice pracuje s jistým klišé a předvídatelnosti, ale to v tomto případě vůbec nevadí. Důležité je, co v nás film dokáže vyvolat a jak se u něho budeme cítit. Genovese má cit pro vyprávění a umí tnout do živého. Naštěstí nikdy netlačí zbytečně na pilu a všechny ty emocionálně silné scény nikdy nesklouznou do klasického citového vydírání. Režisér ve většině případů našel tu správnou rovinu, a to mi osobně dost sedlo, protože v tomto případě stačí málo, a z dobře napsané a natočené scény se mohl stát kýč. Celý film stojí na pěti hercích a jejich vzájemných dialogových výměnách. Přiznám se, že většinu herců neznám, jelikož jde italské herce a herečky, a já nemám italskou kinematografii pořádně nastudovanou. Nicméně, to že herce neznám, nemění nic na faktu, že své role zvládli zahrát s přehledem a podali moc dobré výkony. Všichni jsou ve svých rolí velmi dobří a sympatičtí. Každý z ústřední pětice dostane pro sebe několik scén, které si daný herec pro sebe ukradne a předvede nám moc hezký herecký výkon. Herci mezi sebou mají pěknou chemii, doplňují se, a moc hezky fungují jejich vzájemné interakce. Krom režie a obsazení musím pochválit samotnou atmosféru filmu. Film se točí kolem vážného tématu, ale nesnaží se tvářit jako hutné drama. Mnohdy je zde více komediálních momentů, než jsem čekal, a díky tomu má film auru takového "odlehčeného snímku" i přestože se řeší téma, co moc úsměvné není. Na daný problém se film snaží koukat, co nejvíce lidsky a ukazovat, že vždycky je nějaká cesta. Co se týče záporů, tak zde mi lehce nesedla stopáž. Film má o pár minut více, než je třeba. Filmu by prospělo, kdyby měl o trochu svižnější prostřední část, aby následně vynikl závěrečný akt, jenž působí lehce natahovaně. První den mého jména je hezký a intimní film, který umí být silný, a když mu dáte možnost, tak vás může i silně zasáhnout. (16.01.2024)

Tomuhle snímku rozhodně nelze upřít zajímavý námět a snahu něco důležitého sdělit. Musím připustit, že postavy jsem si velice záhy oblíbila, akorát ten děj mi připadal občas trochu zdlouhavý. Určité momenty na mě však silně zapůsobily. S blížícím se koncem filmu jsem pociťovala takový zvláštní smutek související s někým, koho jsem moc milovala. Už jen kvůli té bolestné vzpomínce nemohu hodnotit méně než čtyřmi hvězdičkami. - „Za nějakých 80 nebo 100 let tu nikdo z nás nebude. My všichni jsme nahraditelní. A zároveň jsme jedineční. Nikdo totiž neprožije nachlup stejný život jako my.” (70%) (25.07.2024)

Taliansky snímok plný melanchólie, jemnej štipky humoru a podnetnej pointy. Celý film sa prakticky viezol na konverzačnej vlne, kde padlo aj zopár zaujímavých myšlienok o živote, vzťahoch a ľudských prioritách, a to všetko na veľmi príjemnom hudobnom podmaze. Musím ale povedať, že mňa to až tak nebavilo a po pár minútach som sa už začal nudiť. Malo to aj svoje svetlé chvíľky, ale celkový dojem z filmu bol dosť rozpačitý, takže za mňa len priemer. 55 % (12.02.2024)