Albín menom Nói

Tolik jsem celých 89 minut toužila třeba jen po malinké hřejivé chvilce, která by se jen krátce mihla z tohoto studeného místa na zemi a ze srdce stejně osamělého Noia. Možná tam některé byly a jestli ano, tak jen velmi vzdáleně připomínaly to, co si pod tímto pojmem opravdu představuji. Těch mírně úsměvných momentů tady bylo jak šafránu a vůbec se nedivím Noiově touze něco změnit a ani jeho chvilkám naprostého osamění ve svém pro lidi uzavřeném místě. Noia, o kterém vás nutí celou dobu Dagir Kári přemýšlet, co je to vlastně za osobnost, jestli je vám sympatický nebo ne, jestli je hloupý a nebo naopak, jestli je plný emocí a nebo ne, zahrál Tómas Lemarquis opravdu na výbornou. Takové malé, nenápadné a přitom svojí hloubkou velké snímky mám moc ráda. A není nad radu, kterou tam Noi dostal : "Posaď se a buď šťastný." (24.01.2015)

Severská filmová kuchařka, která pracuje s jednoduchými a oblíbenými ingrediencemi, pokud si na arktickou kuchyni potrpíte. Tentokrát jsou obsažené recepty opravdu jednoduché, zvládne je téměř každý a pracují zejména s kvalitou surovin namísto komplikované a dlouhé přípravy. Nejedná se taky o nic na kdovíjakou výsostnou tabuli, nicméně takhle na večer příjemně zasytí a člověk má alespoň dobrý pocit, že zase v rámci vlastní pohodlnosti se nespokojil s nějakým fast foodem. Jinými slovy bezútešnost a neměnnost věčně zasněžené islandské díry, ze které není úniku se s léty zračí v pohledech všech zúčastněných. Kdo by se Noiovi divil, že chce odtamtud zmizet pokud možno na druhou stranu zeměkoule. Nejzábavnější je právě ona izolovanost městečka, které je z jedné strany obemknuto obrovskou horou a z druhé zurčícím oceánem tříštícím se o černá skaliska. Navzdory provinčnosti a bezvýznamnosti onoho městečka se zde nachází například i obchody s lepším oblečením či banka, aby dovršily věčné zatracení (ne)šťastných obyvatel, kteří tak nemají jakýkoli pragmatický důvod se odtud kamkoli vzdalovat. Na rozdíl od ultimativního ďábelského závěru (korunovaným nepřátelským kečupem) je vrcholem bezútešnosti filmu scéna, kdy se protagonista pokouší vykrást banku, ale nikdo ho nebere vážně, manažer mu sebere pušku a jde si dopít kafe do kanceláře. Noi se vzteká, ale nakonec se vrátí alespoň si vybrat peníze z účtu. (27.11.2015)

Tak toto je niečo presne pre mňa, dokonca mi ani nevadila tá poetika života, práve naopak. Chladné, studené ako ten ľad, ktorý bol všade okolo. Niet divu, že Nói sníval o tej pláži s palmami. Boli tu nádherne vykreslené postavičky, ktoré sa aj napriek ťaživosti celého toho prostredia občas dokázali postarať aj o svojský humor, ktorý bol v tej celkovej ponurej a mrazivej atmosfére ako balzam na dušu. Dobre to spolu ladilo. Slušný nadpriemer. 80/100 (01.03.2019)

Zaujímavý snímok z prostredia "na kosť" premrznutého Islandu, kde by nechcel žiť zrejme žiadny "tunajší" teenager. No, a tamojší teenager zas zrejme sníva o tom, že by raz mohol žiť tam, kde tunajší teenager. Ťažký život na ďalekom severe, kde človek nemá takmer žiadny priestor na realizáciu či "osobnostný rast", tobôž vo svojom mozgu dosiahnuť rozmach endorfínov. Je mi veľmi ľúto, mam rád severskú tvorbu, no v tomto prípade som akosi z hlavným hrdinom súcitiť nedokázal, samotný príbeh ma nijak nezaujal, a až na pár pasáží, nijak mimoriadne nepobavil. (12.05.2016)

Myslím, že slovo “bezútěšný“, nejlépe vystihuje charakter tohoto chladného filmu, o chlapci jménem Noi, jež je v malém izolovaném městečku zapadlém sněhem, považován za sociálního vyvržence (já osobně bych ho nazval spíše lenochem). Typicky severské klidné tempo, nenápadný děj, jedna mrazivě vtipná dohadovací scéna o hloubce vykopaného hrobu a najednou bum (doslova), nečekaně smutné vyústění a při závěrečných titulcích si říkám, že jsem tomu klukovi prostovlasému stejně držel palce:-) (17.05.2014)