Pan Smith přichází

(1001) Tyjo, celkem se divím, že tenhle film James Stewart i Frank Capra ve zdraví přežili. Intelektuálové si stěžují, že je ten film politický, fašisté si stěžují, že je ten film demokratický, demokraté si stěžují, že je ten film oligarchický... Film se sice v porovnání s hrdinovým obloukem, jak by měl asi ideálně vypadat, dostane někam do půlky nebo kousíček za ni, ale vzhledem k tomu, jak moc je na výsledku vidět ohromné úsilí a práce, tak jsem s tím v míru a vlastně nemám panu Smithovi co vyčítat. Naopak jsem vlastně docela dost ráda, že tam nejsou původně zamýšlené milostné triumfy a oslavné mávací parády na závěr. Kdo by to byl řekl, že Jimmy Stewart toho balíka zvládne tak přesvědčivě. Sice si pořád říkám, že podvratnou postavu by zahrát neuměl a/nebo nechtěl, ale co se týče těch "klasických Hollywood" mužů, tak určitě patří k mým nejoblíbenějším. A ještě post scriptum, asi jsem v nějaké shovívavé náladě, ale moc se mi líbilo, jak se Jean Arthur teskně mžily oči. (28.12.2018)

Naivní pohádka o tom, kterak se Hloupý Honza vydal do světa a našel tam princeznu a půlku království (tedy vlastně Senátu) k tomu. Ale jaká je to pohádka! V první polovině to na žádný zázrak nevypadá - mladičký zálesák v podání Jimmyho Stewarta si prohlíží památky, obdivuje budovu Kongresu, navrhuje zákony a málem si popláče u sochy Abea Lincolna; dialogy jsou navíc zbytečně natahované a divák ztrácí zájem i pozornost. Ale jakmile se děj přehoupne do druhé poloviny, začíná pořádná mela a tradiční souboj jedince proti zkorumpovanému politickému systému, jenž vyvrcholí čyřiadvacetihodinovou promluvou Stewarta v Senátu. Že je to pořád ještě úsměvně naivní? Ano, máte pravdu, ale jaká pohádka kdy skončila špatně? Jako zamyšlení nad základními principy demokracie funguje Pan Smith na jedničku a navíc dokáže dojmout bez zbytečných podpásovek. Je to jeden z těch filmů, jejichž krása se nedá popsat, protože se zkrátka musí vidět na vlastní oči. P.S. Výborní jsou také herci ve vedlejších rolích, zejména pak Claude Rains známý především jako dobrácký francouzský důstojník z Casablancy. (19.11.2010)

Je fascinující, že zatímco nad výpotky socialistické kultury nebo díly fašistické propagandy se znechuceně zvrací, v případě Pana Smithe, který je ideologicky podobně obtěžkán, se vyzývá k chápavému přivírání očí. Nechápejte mě špatně: Vím, že doba se mění, stejně tak i způsob, jakým se pojmenovávají její ideály. Ale když prosťáček Smith dorazí do Washingtonu a jako naprostý retard nastoupí do autobusu, aby v následné "podkožní" montážní sekvenci nacpal do diváků všechny tvárnice tvořící americký demokratický chrám, zužují se mi možnosti k tomu, abych měl Pana Smithe rád. Samozřejmě že James Stewart nabil i šablonovitou figuru neobyčejnou impulzivností a z Caprovy režie můžete vášňivou víru v látku odečíst už dávno před strhujícím proslovem v Senátu. Nepřijde mi ale košer úplně odhlédnout od toho, co nám pan Smith říká (a jak), a bez rozmyslu převzít americký patník a počůrat jej na stejným místě jako generace tamějších diváků. (21.05.2007)

Znáte to: člověk dospívá a vidí, jak svět funguje, pak postupně rezignuje, přichází o iluze a ideály, pohrdavě a sobecky se uzavírá, možná skončí jako přízemní zapšklá p*ča... Caprův Mr. Smith vás ale třeba, skrze příběh naivního gee-whiz prosťáčka v Senátu, přeci jen nabije, upevní víru ve vyšší hodnoty a vůbec, odhodlá nevzdat se svých vlastních přesvědčení, ať už proti stojí sebevětší mašinerie - viz. obstuktivní specialitka zvaná "filibuster" (x). Jasně, třeba brát s rezervou, stejně ale pěkná, nadčasová message, skvělá režie, bomba při studiu politologie, Stewart padne jak ulitý. (30.01.2019)

Již jsem viděl vstupovat do politiky několik sympaťáků, kteří chtěli něco udělat pro své voliče. A taky jsem je viděl utíkat ze sněmovny či senátu se staženýma kalhotama, bez financí a s jednosměrnou jízdenkou do vězení. Hommo politicus je totiž člověk sympatický, skvěle řečnící, bojující výhradně za práva toho, kdo mu nejvíc zaplatí a nesnášející ty, kteří by mu chtěli zabránit v rozhazování státních peněz. A to by důvěřivý zálesák Smith chtěl, jenže jeho soupeřem je lobbista Taylor ovládající média, politiky i veřejné mínění a to je těžký kalibr. Takže Jeffe do něj, ať alespoň ve filmu vyhraje spravedlnost, když ve skutečném životě si Tonda Blaník vždycky ve sněmovně najde nějakého toho Kalouska, který mu jeho zájem prosadí. (16.07.2015)