Ašik Kerib

Projekce filmu Ašik-Kerab na LFŠ 2007 byla čistá ukázka totální dehonestace filmového umění. Organizátoři kdesi vyhrabali kopii s potlačeným arménským zněním, které bylo překrývané ruským voiceoverem a do češtiny byl film simultáně tlumočen přes sluchátka, přičemž překladatelka se evidentně dopředu nepřipravovala. Výsledkem tak byl neposlouchatelný jazykový mišmaš. Neschopnost (či snad nechuť/nedostatek snahy?) organizátorů sehnat kvalitní kopii hodnou díla tak významného tvůrce, jakým byl Sergej Paradžanov, a zajistit tomu odpovídající překlad, mě tak rozčílila, že jsem se dobrou půlhodinu nemohl na film pořádně soustředit. Samotný Ašik-Kerab pokračuje ve stylu Barvy granátového jablka (Sajat Nova) - tedy jakási filmová obdoba výtvarné koláže. Zdá se mi však, že Paradžanov v tomto případě poněkud ujel, vytváří tak trochu parodii své vlastní tvorby a umělecký zážitek není tak silný jako u jiných režisérových filmů. _____ P.S. Roku 2003 vydala společnost Ruscico DVD s údajně velice kvalitním obrazem a možností nechat film v původním znění a navolit si titulky ze 13 možných jazyků. Viz zde. Organizátoři LFŠ, jděte do prdele! (29.07.2007)

Jednoduchý příběh cesty za láskou mladého hudebníka, který musí překonat nástrahy osudu i soka. Obrazy jsou silně estetizované, prodchnuté nejrůznějšími symboly, ikonografií islámu i křesťanství, folklorními motivy, ale také samopaly nebo závěrečnou kamerou. Hezky se na to dívá, ale já netvrdím, že bych je pochopila. (04.01.2011)

Mám pocit, že Ašik-Kerib je Paradžanova bilance – snad přede vším díky množství odkazů na různorodé zobrazovací postupy, které mne přímo odkazovaly k jeho předcházejícím snímkům (anachronismy ke Kyjevským freskám, prosté záběry na různé malby k jeho krátkým portrétním filmům, výtvarná a hudební symbióza k Barvě granátového jablka…). Ale nejen proto. Prostý pohádkový příběh se v tomto podání proměnil v zrcadlo, ve kterém se odráží vypravěčovy touhy, sny, lásky. Všechny vtěleny do neobyčejně plodné imaginace. Básnický svět je maximálně zatížen krásnými obrazy, hlasy jednajících postav jsou přehlušovány hudbou a příběh sám tancem a obřadem. Spějeme ke konci, k Šťastné svatbě, kterou počíná Štěstí, ale za námi je Závrať z toho, kolik Krásy se nás dotklo. I přes tu Bolest. Svatá Závrať. (25.02.2010)

Farba granátového jablka, bola pre mňa vizuálnym podobenstvom, ktorému som nerozumel, ale ktoré na mňa spravilo dojem. Veľa krát sa totiž nevidí, že by film, ktorý využíva expresívne herectvo, vizuálne bohaté kostýmy a je snímaní ako fotografia, prebudil záujem o kultúru o ktorej týmto nezvyčajným spôsobom pojednáva - v tomto prípade to bola kultúra Arménska. Posledný film Sergeja Paradžanova - Ašik - Kerib je ladený do podobného štýlu, ale na rozdiel od Farby ma nechával v mnohých miestach chladným. Nedá sa mu uprieť pôsobivosť. Rozhodne čo sa týka hudobnej zložky ma film neuveriteľné tempo, ktoré v kompozícií obrazov a scudzovacích efektov(samopal, kamera) nenudí a určitým spôsobom ironizuje a baví. Filmy ako tento majú rozhodne svoj význam - už len preto, lebo podobne ako je tomu pri umeleckých dielach, tam tvorca dáva viacej osobného, a kamera je len prostriedok ako vzdať svojimi úvahami hold jednej krajine, kultúre a jej histórií a vplyvu. To všetko sa tu odzrkadľuje a to všetko tu pôsobí na divákové zmysly. V tomto prípade záleží jedine na tom, ako sme naladení pri sledovaní filmu. Ak totiž necháme celý ten vizuál a hudbu zarezonovať našími zmyslami môžeme mať z filmu neuveriteľný zážitok. Ak nie tak budeme veľmi sklamaný. Ja som zostal niekde na pol cesty. (22.02.2012)

Nah, tak ani na podruhé jsme s Paradžanovem nenašli společné slovo. Z Ašika-Keriba mám v podstatě stejné pocity, jako z Barvy granátového jablka - je to hezky poetické, originální (takový styl jsem ještě nikde neviděl), má to krásné obrazy, krásnou kameru, pěknou hudbu a sem tam zajímavou scénu, ale celkově mě ten film dokáže leda tak unudit nebo uspat. Kochání se obrazem mě přešlo tak po 10 minutách a začal jsem se nudit, takže jsem pak už u těch pěkných obrazů jenom přikyvoval, že jsou pěkné, zatímco jsem měl co dělat, abych u toho neusnul. Jako uznávám to, ten styl je značně originální a opravdu i poetický, ale nemůžu si pomoct, v celku mě to nudí. 3* (19.09.2019)