Ulice hanby

Žádné melodrama, žádný sentiment, výhradně holý pesimismus. Mistr Mizoguchi při pohledu na budoucnost poválečného Japonska zakopal růžové brýle hodně hluboko. Viděl společnost, ve které platí zákony džungle, kde přežijí jen dravci. Kdo nesežere dřív, bude sežrán. Poslední scéna krutě zamrazí a doznívá v paměti ještě dlouho. Sice pochmurné a bez iluzí, ale vynikající završení jedné mimořádné režisérské kariéry. (16.11.2011)

Každej je na stejný lodi. Moje panenství prodáno za 2000 yenů. Jenom jeden režisér by kdy moh udělat takovejhle film. Vyrovnanost kterou Mizoguči davá týhle story je působivá. Proč se ženy stávaj prostitukama? Proč jima zůstávaj? Jak prostituce ovliňuje jejich životy? Žádný snadný odpovědi od Mizogučiho. Poslední Mizoguči. Jeho dotek je pořád silnej, jeho vize je pořád unikát. (06.12.2015)

Ano, je to stále Mizoguči, i když trochu zředěnější, vykalkulovanější a možná ani ta inspirace... Spíše než Múzy ho možná více pronásledovaly Erýnie. Jeho příběhy se vždy vyznačovaly silným tahem na branku, zde se spíš jedná o kaleidoskop postav nevěstince "Země snů", od majitele, přes zaměstnankyně, až po novicku. Klam, mam, prachy, násilí - Jošivara nám zde nabízí spíš svoji odulou a odpuzující tvář. (02.02.2015)

Skupinový portrét osazenstva jednoho nevěstince v tokijské čtvrti Jošiwara. Palčivě aktuální téma (film vznikal v době, kdy se rozhodovalo o schválení zákona zakazujícího prostituci), civilní nasnímání bez zbytečných kamerových exhibicí, ryze moderní hudba... sakra škoda, že Mizogučiho glosování ženského údělu nemohlo pokračovat (90%). (06.07.2017)

Možná, že to neni taková síla jako Ugetsu nebo Sanšo, ale empatie a pohled na prostituky jako běžný až něžný lidský bytosti s jejich starostma a radostma opět činí z filmu perlu. Všechny herečky podávaj skvělý výkony. Mizoguči natočil o prostituci více filmů, tenhle byl poslední a v něčem trochu odlišnej i díky výměně scénáristy. Několik měsíců po premiéře byl v Japonsku schválen Antiprostituční zákon. (16.10.2008)