Hikari no ó

The Fire Hunter je hodně osobitý a vlastně i docela pozoruhodný seriál. Co mě velmi rychle zaujalo byl zdejší svět, jeho pravidla i tajemství, díky kterým mě zajímá jeho historie i jeho budoucnost. Je protkaný povedenou mystikou a autoři jí dokázali dostatečně prodat. Stejně tak se mi líbil styl, jakým byl servírován příběh, zkrátka jednotlivé přeskakování mezi hlavními postavami, které bylo vždy oznamováno jmény postav, kterým se teď budeme věnovat, což pomáhalo celkové přehlednosti a následné protínání se všech jednotlivých dějových linek v jednom místě. Seriál má také opravdu poměrně unikátní vizuální stránku, kdy to celé často vypadá jak série z devadesátek, animace působí občas i lehce odfláknutě, třeba kdykoli se postavy hodně rychle hýbou, bojují, nebo jsou zachycené například během skoku, jindy ale naopak překvapí solidními detaily. Režie umí pracovat s atmosférou, líbilo se mi třeba, jak byl občas do záběru vložený další detailní záběr, například na obličeje některých postav v důležitých momentech pro podtržení dramatičnosti a úplně nejvíc mě okouzlilo používání těch ručně kreslených artových obrazů, které mě nejdřív překvapilo, chvíli jsem se bál, že mě to bude rušit, ale rychle jsem si na něj zvykl a nakonec jsem si tyhle záběry vysloveně užíval. Co se také nadprůměrně povedlo byla hudba, ať jde o velmi pěkný a atmosférický opening i ending, nebo dobře zvolenou doprovodnou hudbu, které si v důležitých chvílích všimnete. Co byl pro mě nakonec největší problém a co mi autoři nedokázali vůbec prodat, byly jednotlivé postavy. Po těch deseti dílech nemůžu říct, že by tu byl někdo, ke komu bych si našel cestu, moje nejoblíbenější postava ze seriálu je tak v tuhle chvíli asi pes Kanata a to je docela průšvih. Na seriál se totiž pak koukám s tím, že sice chci vědět co bude dál a jak se všechno vysvětlí, ale je mi úplně jedno, co se s kým stane. Možná je to způsobené tím, že jsme teprve na začátku, dílů bylo málo a nedošlo na tak silné a dramatické osobní momenty, díky kterým bych si postavy dokázal opravdu oblíbit. Na druhou stranu mi už teď autoři naznačují, že mnozí aktéři zde mají svá tajemství, takže šance je opravdu lépe poznat (a najít si k nim cestu) ještě bude. Bohužel v tuhle chvíli mi můj absolutní nezájem o postavy celkový dojem z první série ovlivňuje až tak, že ačkoli v seriálu vidím obrovský potenciál, teď si ho cením „jen“ na tři silné hvězdy. 6,4/10 (29.09.2023)

Druhá série Hikari no ó bude určitě pro někoho úžasnou kulminací geniálního příběhu, ale já jsem si většinu seriálu připadal jak živočichář Béďa, když se dívá na umučení svatého Šebestiána. Zkrátka tu pořád někdo někam chodí, neustále se o něčem prázdně tlachá a furt tu lítaj nějaký svatý (dobře tady bohové) … Čekal jsem velké věci, na město, kde se pohybovali naši hrdinové, se chystal obrovský útok, který se ale odehrál úplně mimo obrazovku a z útočníků jsme tu viděli za celou sérii celkem dva! Hlavní hrdina se podstatnou dobu příběhu vyrovnává s tím, že mimo záběr skoro všechny nepřátele zabil, drama vybudované na něčem, co jsem ani neviděl! K tomu šílený yapfest o zdejších bozích, o tom, jak lidé zničili a ničí Zemi, neustále chození tam a zase zpátky bez nějakého výsledku, kolikrát z hodně divných důvodů, spousta konfrontace plná mizerně animovaných soubojů proložená sice krásnými, ale atmosféru bourajícími, arty. Všechno tak prázdné a mdlé, plné rádoby důležitých dialogů, u kterých jsem si ale připadal, jak když čtu další vedlejšák z Genshinu. Aspoň že samotné finále bylo relativně uspokojivé, vše se solidně uzavřelo, i když to bylo opět plné expozice formou kecání o životě brouka… Vizuálně je i tahle série stejně unikátní, jako byla ta první, styl má jak z 80. možná 90. let, forma obrazového vyprávění velmi svébytná, využívající někdy skoro až filmové, jindy zase doslova komiksové, postupy během zaměřování se na různé detaily a postavy, občas doplněná nádhernými uměleckými arty, které bych klidně zarámoval a hodil si na zeď – takový zvláštní mišmaš, který se mi často líbil, pokud tu zrovna nebylo cokoli v pohybu, protože jakýkoli pohyb, především v soubojích, vypadal jak když ho animoval a stříhal úplný amatér. Na to jak mě seriál zaujal, jak jsem si ho v první sérii vlastně i docela užíval a byl zvědavý, co přijde, mě druhá polovina doslova nudila, to, co jsem chtěl vidět a co mě zajímalo, se odehrávalo většinou mimo záběr, nebo se vše neskutečně okecávalo a okecávalo, takže jsem často ztrácel pozornost a tak bych vám ani nedokázal přesně vysvětlit, co že se tu odehrálo, mám jen základní představu. Zkrátka tohle mě nebavilo, jediné, co se mi tu trochu líbilo, byla forma, ale obsah mě často doslova ubíjel. Jaká škoda, kdyby se tu víc ukazovalo a méně mluvilo, kdyby se místo vypisování dialogů Mamoru taky trochu zamyslel nad reálným scénářem a režií - tím, co chce divák vidět, pak by tenhle seriál možná dokázal strhnout víc lidí než jen artové fanatiky a pseudointelektuály, kteří v tomhle plkání možná najdou smysl života, vesmíru a tak vůbec… Za mě prázdných, znuděných, zklamaných 3,5/10. (18.03.2024)