Karaoke Blues

Až s neuvěřitelnou lehkostí natočená romance, která krásně zahřeje u srdíčka. Nádherný situační humor a občasné balancování na hraně trapnosti zde mají tak perfektní timing, že se není v podstatě možné té všudypřítomné roztomilosti ubránit. Ano, ten film je roztomilý a nemyslím to ani v nejmenším pejorativně. Dělník se sklony k alkoholismu a málomluvná děučica, která se protlouká více či méně podřadnými profesemi. Dialogy neobsahují žádné úderné pointy, atmosféra je silně melancholická a navzdory procesu sbližování obou hlavních postav jsem měl spíše pocit odcizení. Můj první Kaurismäki a rovnou (těsně) za plný počet. [85%] (03.01.2024)

Můj zahajovací film na letošním 57. KVIFF a hned taková pecka. Ale šla jsem na jistotu, na svého oblíbence. A že mu dám první pětku, to byl bonus navíc. Tragikomický, opět komorní a stylizovaný příběh dvou osamocených chudých lidí, mne nadchnul. Jemný sarkasmus i černý humor jako vždy, na pozadí smutné zprávy o válce na Ukrajině linoucí se z rádia, staré finské blues, vše do sebe zapadalo a já si film moc užila. Tak krásně plynul.....Aki, milovník retra, opět nezklamal :) (09.07.2023)

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. (18.11.2023)

To je tak divný až je to hezký. Nejlepší reklama na Finsko, co jsem viděl. Lidi se zmrzlými tvářemi nevyjadřující žádné emoce (jednou za celý film tam byl opravdový úsměv). Výprava by si zasloužila Oscara, protože tohle vizuálem trumfuje snad i devadesátky v České republice. Ve více než polovině filmu někdo kouří nebo leje a ten kdo psal dialogy rozhodně nebyl mluvka. Fascinující jsou záběry na hospodu, kde všichni pořád lejou, kouří a nikdo nemluví. Způsob randění je očividně taky trochu jiný. Zajímalo by mě jak moc je to přehnané a jak moc tohle vyjadřuje Finskou náturu. Zajímalo by mě zda se tenhle film může promítat v Rusku, protože komentářů k válce je tam víc než dost. Kdyby tam nebyly tak ani nevíme zda se film odehrává teď nebo 40 let zpátky. Doporučuju! (15.12.2023)

Je až neuvěřitelné, jak si někteří filmoví umělci dokáží udržet svůj originální styl vyprávění a budování atmosféry po desítky let...chceš nádherně zoufalou a ponurou love story odehrávající se v té nejšedivější helsinské šedi o dvou beznadějných lidských případech, kteří jsou, stejně jako všechny postavy kolem nich, zcela bez emocí? Zde je vše...v nicotě, ze které Kaurismäki opět vytváří silný filmový zážitek napříč několika žánry a podpořený nádherným finským hudebním folklórem. Pro znalce jeho tvorby nádherná klasika, pro všechny ostatní velmi originální a zcela výjimečně odvyprávěný prachobyčejný příběh o odvaze a touze změnit cokoliv, co nám překáží žít...[Filmový klub Citadela] (20.12.2023)